„Můj Roger umí létat nad kostkami,“ velebila ho manželka Ketty. Tančil na kole mezi kočičími hlavami jako mistr baletu. „A nebo jako lyžař, klouzající po svahu neustále v té nejrychlejší stopě,“ psal o něm publicista Olivier Dazat.
De Vlaeminckovy souboje s „Kanibalem“ Eddy Merckxem na prašných a blátivých cestách Pekla Severu se zapsaly do zlatého fondu cyklistiky.
Ti dva se vůbec neměli rádi. Za přispění médií jejich vztah přerostl až ve studenou válku. Tak moc se lišili. Stačilo pohledět na jejich štáby před startem. De Vlameinckovi týmoví kolegové i mechanici uvolněně klábosili a vtipkovali se svým bossem. Zato Merckxovo komando? Ukazovalo světu tváře zarputilých, velmi vážných mužů, obklopujících svého lídra.
„V Belgii, která zbožnovala Merckxe a byla opilá jeho úspěchy, stal se De Vlaeminck společně se soškou čúrajícího chlapečka v Bruselu poslední baštou nezávislosti a humoru,“ napsal dokonce Olivier Dazat.
Philippe Brunel, reportér listu L’Équipe, se jednou Merckxe zeptal, zda je pravda, že v pelotonu funguje antimerckxovská brigáda.
„A jaká!“ reagoval Merckx. „Stačí se jen rozhlédnout na klasikách. Godefroot, bratři De Vlaeminckové, Dierickx, Leman, Maertens, ti všichni, ač jsou z různých týmů, jedou proti mě.“
Když se poté Brunel na totéž optal De Vlaemincka, odvětil mu: „To je prosté, my jsme skutečně všichni proti němu. Dokonce i má žena. Během snídaní, obědů i večeří s mým týmem Flandria se pořád bavíme jen o Merckxovi, od rána do večera. Neustále řešíme, co musíme udělat, abychom ho porazili.“
Ó, jak sladké potom bylo vítězit v Roubaix právě před Kanibalem.
Příprava na Roubaix? 350 kilometrů denně
Ročníku 1970 ještě vládne Merckx drtivou pěstí. Mezi provazci deště jezdci padají, sdírají si kůži. Jean Marie Leblanc, pozdější ředitel Tour de France, láme rám. Šest cyklistů v čele s Merckxem uniká, jenže Merckx 56 kilometrů před cílem píchne. Vymění kolo, dostihne lídry a hned zaútočí. Vyhrává o 5:20 minuty, s největším náskokem v historii Pekla Severu.
Ale na druhém místě už je tmavovlasý 22letý mladík Roger De Vlaeminck.
V dubnu 1972 přichází jeho chvíle.
Počasí je toho roku na Roubaix doslova apokalyptické. Voda leží mezi kostkami i na okrajích cest, zakrývá díry po chybějících kamenech a podemílá ostatní, prohybající se pod vahou doprovodných aut a motocyklů. Arenberg je pro mnohé pohromou.
De Vlaeminck stále šlape v popředí, s rozhodujícím atakem vyčkává. Ale když v pasáži Cysoing konečně zaútočí, je jako smršť. Triumfuje o dvě minuty před André Dierickxem. Merckx dojíždí se ztrátou 2:39 minuty až sedmý.
„Když jste opravdu fit a létáte nad kostkami, máte potom i větší šanci, že nepíchnete,“ vypráví De Vlaeminck později. „Druhým mým klíčem je sebevědomí. Vždy na startu se přesvědčím, že si jedu pro vítězství. A také jsem se naučil, jak se na Roubaix připravit. V týdnu před závodem jezdím tři dny 350 kilometrů denně. I když jsem startoval na Gent-Wevelgem, za cílem jsem si jen převlékl trikot a jel dalších 130 kilometrů tréninkově. V jedné sezoně jsem před Roubaix absolvoval dokonce 430 kilometrů denně. Potřeboval jsem takový trénink, abych na start přicházel dobře naladěn.“
V roce 1974 vítězí znovu, o 57 vteřin před Franceskem Moserem. Tehdy už závodí v barvách týmu Brooklyn, jehož trikoty nápadně připomínají americkou vlajku a který sponzorují bratři Perfettiovi a jejich firma, vyrábějící žvýkačky.
Ovšem titul v roce 1975 je nejsladší.
Zůstávají v čele čtyři, všichni Belgičané. Merckxe trápí koleno, přesto si při závodě nařídí: „Na bolest zapomeneš.“ Jenže sedm kilometrů před cílem Kanibal píchne. „Jel jsem pak jako šílený, abych skupinu zase dostihl,“ líčí. Dokáže to a okamžitě sám zaútočí. De Vlaeminck trpí, zdá se být poražen. A přece... co se to děje? Těsně před metou protáhne De Vlaeminck svůj bicykl před Merckxův a je v cíli o půl kola dřív. Nemá ani čas zvednout vítězně ruku.
„Je krásné vyhrávat,“ tvrdí vzápětí. „A je to obzvlášť krásné, když Merckx je poražen.“
Ano, blafoval jsem. Zvedalo mi to morálku
„Roger je nejvíc talentovaný jezdec a jediný opravdový expert na klasiky své generace,“ vysekne mu poklonu slavný Rik Van Looy. Přitom mladý De Vlaeminck chtěl kdysi hrát fotbal a zase jen fotbal. Ten miloval, v útoku klubu FC Eeklo řádil. Ale vábení staršího bratra Erika, jenž se stal profesionálním cyklistou, nakonec neodolal. V zimě 1968 ovládli terén a oba přivezli domů duhové trikoty: Erik se stal světovým šampionem v cyklokrosu mezi profesionály, Roger mezi amatéry. Těm dal hned vzápětí sbohem. Cyklokrosům naopak zůstal i coby špičkový silničář věrný, ročně jich odjezdil až patnáct. „Na nich jsem nabíral formu na Paříž-Roubaix.“
Bývá během své kariéry osamělým bojovníkem, ale je i nezničitelným workoholikem. „Proč se tak dřeš?“ ptá se ho bratr.
„Protože musím vědět, že mám natrénováno víc než kdokoli jiný.“
V přípravě na další klasiky vstává v pět ráno a od šesti šlape na kole, občas za dernou, mnohokrát za tmy a zimy. Traduje se historka, jak se po desáté dopoledne vrací domů, kolo nechá za domem a posnídá, když se ozve zvonek. U domu přešlapuje sparingpartner Walter Goodefrot a ptá se: „Tak jdeme trénovat?“
„Hned jsem dole,“ zavolá na něj z okna. Goodefrot si myslí, že teprve vstal z postele. Po čtyřech dalších hodinách na kole jej De Vlaeminck opouští a šlape zpět domů, načež kolega vykládá: „Roger je letos nějaký líný, dneska se mnou vydržel jen čtyři hodiny.“
Opak je přitom pravdou. Čím víc se blíží Peklo severu, tím jeho trénink nabírá grády.
„Ano, blafoval jsem před ostatními, co se mého tréninku týče,“ vypráví po kariéře. „Zvedalo mi to totiž morálku.“
14 startů, 13krát v cíli - a nikdy hůř než sedmý
Na jaře 1977 dosahuje na trati mezi Paříží a Roubaix na rekordní čtvrtý titul. Tolik jich dosud nikdo neměl. „Ten závod byl jako mé domácí hřiště. Mohl jsem ho vyhrát i šestkrát,“ prohlásí později.
Jenže jeho tým Brooklyn zkrachuje, když je jeden člen klanu Perfettiových zavražděn a rodina už nemá peníze na financování cyklistické stáje. De Vlaeminck odchází za ambiciózním Italem Moserem do týmu Samson.
Je to chyba.
Uzavřou pakt, že na Roubaix nepojedou proti sobě. Když se Moser dvacet kilometrů před cílem zvedne, zaútočí a odjede, zůstane tedy De Vlaeminck sedět v sedle. Od té doby říká: „Není dobré, když je v týmu více lídrů.“
O rok později na cestě do Roubaix poprvé (!) při tomto závodě píchne. Opět vyhrává Moser. A v sezoně 1980 tu píchne znovu, zle se potluče a poprvé v životě musí Roubaix vzdát. Moser dovrší hattrick. O rekord ale už v následujících letech De Vlaemincka nepřipravil. Když se Belgičan roku 1982 s klasikou všech klasik loučí, odnáší si s sebou impozantní bilanci: 14 startů, 13krát dokončil - a nikdy hůře než sedmý!
Během kariéry ovládl všech pět klasických Monumentů: San Remo, Flandry, Roubaix, Liege-Bastogne-Liege i Lombardii. Totéž mohou říci jen dva další cyklisté: van Looy a Merckx.
Neztloustne po vzoru mnoha svých kolegů a až do penze se probije s atletickou postavou. Také dnes, v 67 letech, pravidelně jezdí na kole. Příležitostně koučoval cyklokrosaře, byl dokonce poradcem cyklokrosového týmu Zimbabwe. Nyní už dává přednost přece jen usedlejšímu životu.
„Nenáviděl jsem vždy porážky jakéhokoli druhu,“ vzpomíná. „Také vypadávání vlasů bylo pro mě porážkou. Proto jsem si je nechal transplantovat.“
Teprve v roce 2012 vyrovnal na Paříž-Roubaix jeho rekord Tom Boonen.
„Přesto mají má čtyři vítězství větší hodnotu než Boonenova,“ reaguje De Vlaeminck. „Cyklistika byla za mých časů mnohem tvrdší než dnes.“
