Andělé ve finálové odvetě Challenge Cupu pobili Samobor a juchali s prťavým stříbrným pohárem. "Že mám dva, to pro špičkové země Norsko nebo Dánsko není problém, ale na české poměry jde o něco zvláštního. Strašně si toho vážím! A jsem hodně šťastná."
Vítková se už v roce 2006, ještě coby Petra Válová, fotila s Pohárem vítězů pohárů, na který si sáhla jako hráčka černohorské Podgorice. "Taky tam byla velká euforie, šlo o vyšší pohár. Ale já toho moc nenahrála, takže si nynější triumf užívám daleko víc," srovnala.
Evropský úspěch s českým klubem i s českými spoluhráčkami, to je pro ni něco speciálního. "Vždyť jsou tady hráčky z české scény plus dvě Slovenky," vyzdvihuje. "A hlavně jsme to oslavily na domácí půdě, o to je zlato cennější. S Podgoricí jsme na pohár dosáhly v maďarském Györu, i když pak na nás čekali fanoušci na letišti jako na hokejisty po Naganu a v hale bylo pět tisíc lidí. Ale mít v Mostě větší arénu, taky by tolik přišlo."
Vítková jako zkušená legenda parťačky uklidňovala. "Měla jsem menší pohovor s každou zvlášť. Ne nějaký velký proslov před celou kabinou, to ne. Uklidňovala jsem je, povzbuzovala a říkala, že musíme začít z obrany. Pak že čtyři góly smázneme jako s Turkyněmi."
Anděly dotáhla reprezentantka k poháru pěti góly. "Jsem ráda, že jsem holky podržela. Finále, to byla nesmírná dřina! Rychlé vedení nás ale uklidnilo, v poločase jsem začala věřit. Fantastický zážitek! Při zápase jsem byla v pohodě, ale v noci jsem nespala, to jsem trochu nervózní byla," přiznala.
Zůstane-li kádr pohromadě, má Most podle Vítkové šanci i ve vyšším poháru. Ale bude u toho ona? "Záleží na reprezentaci. Když v červnu nepostoupíme přes Island na mistrovství světa, nevím, jestli má smysl hrát dál. Asi bych v klubu něco dělala, ale na celý rok bych to neviděla."
