Karlovič, který nosí boty české velikosti 51 a při basketbalu smečoval podle svých slov "popředu, pozadu, i s otočkou", se rád zasněně zaposlouchá do istrijské lidovky, kterou kousek od něj vyhrává porečská kutálka.
"Muziku mám rád, stejně jako tenis," tvrdí 30letý chorvatský tenista, který Čechům stojí v cestě při semifinále Davis Cupu.
Uměl byste si vzít jeden z jejich nástrojů a něco zahrát?
Zatím ne. Říkám zatím. Třeba se to jednoho dne naučím.
Hudebník však jste. Nahrál jste vlastní rapové album.
To je pravda. Hudba je moje hobby. Nahrál jsem to proto, že mě to baví. Rozhodně neplánuju žádnou hudební kariéru. Nemám na to, abych si tím vydělával na živobytí, nebo abych se s kapelou vydal na turné. Každopádně doufám, že jednou budu mít na muziku víc času. A co bude pak? Uvidíme.
Z tenisové elity nejste sám, třeba bratři Bryanové mají svou skupinu. Nenatočíte něco spolu?
To půjde jenom těžko. Bryanové hrají úplně jiný styl. Zatímco já jsem na rap, jim se líbí rock. Když o tom ale tak přemýšlím, vůbec by mi nevadilo zkusit udělat něco dohromady. Ty naše styly spojit. Tak jim zkuste zavolat, že čekám na telefonu. Ať se ozvou. (úsměv)
Váš spoluhráč Čilič nám prozradil, že se mu vaše hudba moc nelíbí.
Ať si o tom každý myslí, co chce. Nahrál jsem album proto, že mě to baví. Je to moje osobní věc. Pokud se to někomu nelíbí, tak ať to neposlouchá.
Zlobíte se?
Ale ne, to je O. K. Jenom říkám, že k poslouchání mých věcí nikoho nenutím. (smích)
Zpíváte si i před zápasy?
Jasně. Ve sprše, před zápasem. Kdykoliv.
Kde hledáte inspiraci pro své texty?
Vždyť to znáte. Život, tenis, holky...
Tenis?
Jasně. Psal jsem o tom, co děláme na túře kromě zápasů, jak trénujeme a podobně. Jsou to texty plné štěstí. Aby taky ne. Já mám hodně šťastný život.
To říkáte, ačkoliv jste naposledy vypadl na US Open už v 1. kole?
Porážky nesnáší každý, to je jasné. Ale takový je život a tenis zvlášť. Vždycky přijde další týden a turnaj, kde to můžete změnit. Já jsem si dal po New Yorku týden pauzu, až pak jsem se začal připravovat na váš tým tady v Poreči. Momentálně se cítím v pohodě, žádný problém.
Nebojíte se Čechů?
To ne. Vůbec. Přestože máte velmi dobrý tým. A přestože mám třeba se Štěpánkem negativní bilanci. Jenže už je to pár let nazpátek, co jsme spolu hráli. Hodně se toho od té doby změnilo.
Byla porečská antuka dělaná konkrétně vám na míru, jak se domnívají Češi?
Na míru? Je jediné, co k tomu můžu říct: opravdu hrajeme na kurtu, který mi vyhovoval už ve čtvrtfinále proti USA. Snad mi to na něm půjde i teď.
