Vilová čtvrť nad smíchovskou dopravní tepnou mě odjakživa lákala svým názvem. Byla jsem si jistá, že je určitě pojmenována po nějaké spanilé pohádkové postavě. V mé fantazii byla Malvazína uhrančivá lesní víla, co pomáhala ztraceným a nešťastným pocestným a ve volných chvílích tančila v průsvitných šatičkách na lesním paloučku.
Představovala jsem si, jak se se svými kamarádkami scházela na kopci jménem Paví vrch a při měsíčku si pletly věnečky z lučního kvítí. Ano, určitě to je tím, že jsem jako malá hltala příběhy, ve kterých figurovala postava Meluzíny, dívky, která pláče při divoké sněhové nadílce a jež má magické schopnosti.
 |
Zvuková podoba jmen mi dočista zamotala hlavu. O to větší bylo mé překvapení, když jsem se dopátrala, že malvazín nebo zkráceně též malvín je vlastně alkoholický nápoj. Středověké slova malvasia znamenalo víno z Malvasie, města na Peloponesu. Dodnes se tak označují odrůdy bílých aromatických vín ze Středomoří, které mívají nasládlou chuť.
I nad Smíchovem (stejně jako na dalších pražských kopcích) vinice bývaly, místo dostalo název podle jejich majitele Tomáše Malvazína nebo též Malvazy. Vážený malostranský měšťan je spolu s barokní usedlostí získal v roce 1628.
Stavení bylo postupně přeměněno na hospodářský dvůr, na začátku 19. století dostalo klasicistní podobu, později k pozemkům přibyla také sousední vinice Protivka, pojmenovaná podle písaře ze Starého Města Hynka Protivy.
V roce 1840, kdy byla Malvazína majetkem Jana Greina, k ní patřilo několik hospodářských staveb a skleník. Velká část pozemku byla v roce 1875 prodána smíchovské obci, která zde zřídila hřbitov jako náhradu za Malostranský, na kterém přestala stačit kapacita, a pro hrobníka byl zřízen byt ve starém viničním domku.
Stavebním úpravám se usedlost nevyhnula ani v minulém století, po válce se proměnila v sanatorium a i dnes je součástí zdravotnického zařízení, vyhlášené rehabilitační kliniky, která stojí hned vedle přes ulici.
Anglický styl
Ač v okolí existovalo několik viničních usedlostí, například Barvířka, Klavírka, Laurová, Brentová, většina jich postupně zanikla. Kromě Malvazíny se dochovala smíchovská Santoška, stojící ve svahu, pod kterým vede tunel Mrázovka.
Její původní majitel, právník ve službách knížete Schwarzenberga, František Vilém Sonntag nechal vinice v polovině 18. století přeměnit v zahradu, později pozemky získala zámožná pražská rodina Doupků, která dala usedlosti novogotickou podobu, v roce 1907 ji koupila smíchovská obec a sloužila jako restaurace. Dnes je z ní mateřská škola.
Veřejnosti zůstal otevřený přilehlý park, ve kterém jsou umístěny sochy Františka Ignáce Platzera, předního českého pozdně barokního až rokokového sochaře. Zahrada Santoška je pár kroků od rehabilitační kliniky, o kus dál pak narazíte na cukrárnu, která dříve patřila herečce Anně Geislerové.
Cukrárna je strategicky umístěna uprostřed čtvrti, odděluje dvě části kolonie, která zde na začátku 20. let minulého století byla postavena pro méně majetné Pražany. Jedna část se nachází těsně u malvazinského hřbitova mezi ulicemi Xaveriova a Přímá, druhá asi o sto metrů východněji mezi ulicemi Pravoúhlá a Malá Xaveriova.
Vila Helenka je secesním klenotem na pražském Smíchově
20. února 2018 |
Na rozdíl od ostatních pražských kolonií, které byly určeny primárně dělníkům, zdejší malé domky poskytly domov nižší střední třídě. Podle některých pramenů se do nich stěhovali většinou učitelé, kteří tehdy přicházeli do hlavního města za prací.
V přízemí měli pouze jednu místnost a koupelnu, v podkroví byla ložnice, nad ní půda. Zajímavostí je, že navzdory svým minimalistickým rozměrům jsou domky podsklepené a v suterénních prostorách se kromě sklepa nacházela ještě prádelna. Malebným domkům nechybějí předzahrádky, takže mi anglický styl, ve kterém jsou postaveny, připomněl Dvouletky ve Strašnicích. Ty ale nestojí hned u hřbitova, v jejich sousedství je divadlo a park.
Smíchovský hřbitov, jak zní oficiální název zdejšího místa posledního odpočinku, patří k těm větším, které v Praze najdete. Vznikl v roce 1876 podle návrhu Antonína Barvitia. Známý architekt se podílel i na dalších pražských stavbách, například na Gröbeho vile, fasádě konventu voršilek, soše Josefa Jungmanna, smíchovském kostelu sv. Václava nebo bývalé smíchovské radnici.
Dominantu hřbitov získal až o dvacet let později v podobě novorománského kostela zasvěceného svatému Filipovi a Jakubovi. Šlo o náhradu kostela z 11. století, dříve stojícího na Arbesově náměstí, materiál po jeho zboření posloužil právě ke stavbě nového svatostánku na Malvazinkách.
Je zde pohřbena řada osobností: spisovatel Jakub Arbes, sochař Čeněk Vosmík, legendy českého undergroundu Egon Bondy a Mejla Hlavsa, politik a novinář Jiří Gruša, ilustrátor Ondřej Sekora, režisér František Vláčil a zpěvák Karel Gott.
Na hřbitově na Malvazinkách je pohřben například zpěvák Karel Gott.
Střežená tajemství
Při procházce určitě nevynechejte Paví vrch, jehož pojmenování pochází od hejna pyšných ptáků, kteří sem údajně doputovali ze zahrad smíchovského letohrádku. Nenápadný kopec se vám odmění překvapivě pěkným výhledem nejen na Radlice, ale i Vyšehrad, Podolí, Pankrác nebo Petřín. Podle senzibilů disponuje i silným energetickým polem, a je tedy vhodným místem na přemítání o budoucnosti a o konkrétních realizacích vašich plánů.
Ať už je to s energetickými toky jakkoliv, jisté je, že díky strategické poloze se na vrchu nachází několik přísně střežených objektů, které spadají pod ministerstvo vnitra. Vedle řady dřevěných a zdánlivě opuštěných domků, je to i moderní budova s množstvím antén a také vila, která patřila uhlobaronovi Otokaru Kruliši-Randovi.
Za druhé světové války sloužila jednotkám SS, po komunistickém převratu byla znárodněna ve prospěch Státní bezpečnosti. Nacházel se zde dokonce jeden z řídicích bodů rušiček zahraničního rozhlasového signálu, také dnes slouží ministerstvu jako Radiokomunikační a měřicí středisko. Kopec je pak protkán podzemními chodbami, které v dobách, kdy zde bývala vinice, sloužily jako sklepy.
Projděte se Winternitzovou vilou:
31. května 2012 |
