Mladý pár přitom musel postavit i nové roubení i nová kamna. Vše podle tradičních postupů, které Miloš hledá na internetu. Ani památkáři nepoznají rozdíl.
Miloš chtěl totiž odjakživa dřevostavbu. Až v šestadvaceti mu došlo, že už jednu napůl má. „Stará rodinná chalupa, na kterou jsem jezdil už od pěti let, byla celá omítnutá,“ popisuje. Roubení bylo vidět jen u jedné stěny. A tak když jednou přijel a uvědomil si, že je to vlastně klasická roubenka, jen jak se říká “v kožichu“, koupil od příbuzných i druhou půlku stavení a dal se do oprav.
Nezůstal kámen na kameni
Takto vypadala stará rodinná roubenka před pěti lety. To, že je roubená, bylo poznat jen uvnitř podle jediné neomítnuté stěny.
„Byla to zřícenina. Nechápala jsem, co mě to potkalo za neštěstí. Nedokázala jsem si představit, že by taková pastouška mohla být někdy k žití. Brečela jsem první rok víceméně pokaždé, když jsme sem přijeli,“ vzpomíná přítelkyně Katka, která se uvnitř bála i spát, že jim v noci spadne střecha na hlavu.
Neuměla si tenkrát představit, že díky Milošově vrozené šikovnosti a sklonu k workoholismu půjdou opravy tak rychle. „Teď už se tomu směju a chaloupku jsem si zamilovala,“ dodává.
„Zaplatil jsem poměrně vysokou cenu za druhou polovinu chalupy, když se pak ukázalo, že je všechno na výměnu, a to bohužel včetně střešní krytiny, kterou jsem pak musel nechat celou přeložit. Problémy s ní mám bohužel stále,“ říká Miloš. Řemeslníci prostě neodvedli dobrou práci.
Když otloukl omítnuté zdi, zjistil, že všechno původní roubení, schované přes sto let pod omítkou, je shnilé. „To kdybych věděl, tak jsem to asi opravdu celé zboural, jak mi všichni radili,“ konstatuje.
Ale střecha vypadala dobře, a tak se rozhodl, že udělá nové roubení. A raději svépomocí. „Našel jsem kluka z Pardubic, který má vystudovanou filharmonii, jenže se živí tím, že staví roubenky,“ vypráví, jak spolu s Janem Mildem nejprve jen opravili jeden starý trám.
Zkusil hoblovat a šlo mu to. A tak objednal dlouhou kulatinu až z Beskyd na roubení celé přední půlky domu. Jen takzvané odkorňování trvalo dva dny. Tradičně se kulatina otesává sekerami, ale na to neměl Miloš čas, tak kulatinu nechal oříznout ze dvou stran na katru. A protože ruční hoblík udělá prakticky totožný povrch trámu jako sekery, zbytek chtěl ohoblovat.
„Vůbec mi to ale nešlo. Musel jsem se ještě naučit, jak se hoblík brousí,“ směje se Miloš. Poté ještě rok čekal, až dřevo vyschne. „A pak jsme to tu ve čtyřech pod vedením Honzy za tři týdny postavili,“ popisuje.
Býčí krev i ovčí vlna
Miloš hodně čte a hledá na internetu, jak se co dělalo dříve. I když přes tři sta let stará roubenka není památkově chráněná, snaží se Miloš o zachování původních postupů. A tak jsou trámy natřené býčí krví a spáry vycpané ovčí vlnou a hlínou s konopným pazdeřím, všechno ručně.
Natírání býčí krví jako za starých časů
„Musím zaklepat, zatím tam ta hlína drží.“ Nepochybně i proto, že do spár před tím Miloš natloukl deset tisíc kolíčků z nařezaných týblů (truhlářské kolíčky, pozn. redakce).
Jediné, co udělali jinak, než se dříve stavělo, bylo to, že nepoložili spodní trámy rovnou na podlahu. „Tenkrát se jen zametlo a rovnou stavělo, žádné základy, prostě nic. My jsme dali pod spodní trám izolaci a natřeli jej asfaltem,“ vysvětluje.
Když měli před rokem na Velikonoce konečně obvodové zdi hotové, zajeli si na slavnostní oběd do skanzenu Veselý kopec. A tam uviděli stará „akumulační“ kamna. Protože se stejně čekalo, až si dřevo sedne, než se bude moci spárovat, a nebylo do čeho píchnout, vrhnul se Miloš hned příští víkend do přestavby starého sporáku. Samozřejmě svépomocí.
Kamna za šest víkendů
„Celý týden jsem hledal na internetu návody, jak taková kamna postavit, ale nikde jsem nic nenašel,“ vzpomíná Miloš, jak byl naštvaný. Nakonec našel kamnáře Jana Hrabce, který nabízel i pomoc se stavbou kamen svépomocí.
Ten navrhl kamna konstrukčně podle představy budoucího majitele, spočítal materiál a objednal jej. Na Miloše zbylo už jen kamna postavit. „Celý první den tu se mnou Honza byl, řekl mi, co mám udělat, a já jsem je pak od rána do půlnoci šest víkendů za sebou stavěl.“
Po každé etapě poslal Honzovi fotografie, on vše zkontroloval a řekl, co má udělat dál. „Pak jsem v nich zatopil a fungují,“ má radost Miloš.
Kamna a jejich tvůrci - zleva kamnář, hospodyně a hospodář
Díky původním klasickým postupům stavby a hliněnému povrchu s prasklinkami sednou kamna do chalupy tak, že ani památkáři nepoznali, že nejsou původní.
Vyšla na padesát tisíc a kromě budoucího obývacího pokoje s kuchyní vytápí středně těžká „akumulační kamna“ skrz průduch na teplý vzduch i chodbu. Ale jestli velkou místnost kamna opravdu vytopí, zjistí až poté, co zaizoluje strop. Věří však, že ano.
Nic nesmí být dokonalé
Ložnice a zatím jediná obývaná místnost v domě. Brzy přibude obývací kuchyně, která má být ve světlých barvách.
„Jediná chyba, kterou v průběhu stavby kamen Miloš udělal, bylo to, že postavil jednu řadu cihel navíc v ohništi, což by nebylo úplně dobré kvůli funkci ohniště,“ vysvětluje kamnář Jan Hrabec.
Izolační vermikulitový strop ohniště se pak musel zavěsit níže na nerezové šroubky. „Byla to první kamna dokončená svépomocí, jejichž stavbu jsem vedl,“ přiznává kamnář.
Aby to, co Miloš dělá, zapadlo do původního rázu stavení, nesmí být nic rovné ani dokonalé. „Když se tu něco nepovede, tak si toho nikdo nevšimne,“ tvrdí. „U hliněných kamen navíc nejsou důležité pravé úhly,“ dodává k tomu kamnář Jan. S hlínou se prý i dobře pracuje a pochvalují si ji i začátečníci, takže si se stavbou poradí i méně zkušení stavitelé, než je Miloš. Ale ani s cihlami nebývá potíž.
„Měl jsem i stavitele, který se učil zdít až se mnou,“ tvrdí kamnář, podle něhož to dokáže každý, kdo má odhodlání. On jako kamnář přitom ručí za technickou stránku kamen svým razítkem. Estetické hledisko však nechává především na majitelích.
Spáry po ručním vycpání hlínou. Uvnitř je ještě nepraná ovčí vlna.
I vypínače jsou stylové.
Všechno je na internetu
Díky tomu, že Milošovi svépomocný projekt kamen tak vyšel, volí teď tento model i na ostatní práce. „Většinu věcí dělám sám, baví mě to.“ A tak si nedávno, když se mu koupené dveře po dvou týdnech rozklížily a praskly, udělal kurz i na vlastní dveře u truhláře Petra Paula v nedalekých Počátkách.
Minulý měsíc zase betonoval koupelnu a postavil stěny tentokrát sice z tvárnic, aby to měl rychle, ale na tento základ přijdou hliněné omítky. S kanalizačními trubkami mu pomohl táta, také kutil a workoholik s vlastní chalupou. A protože zbyla trocha betonu, postavil Miloš ve chvílích „nudy“ udírnu.
Mezitím si ohobloval fošny na stropy a osadil je. I podlahu a okna. „Ta nejprve patinovala několik víkendů Katka,“ dodává, aby to prý nevypadalo, že všechno dělá sám. Spolu také zasázeli ovocné stromy, živý plot, natáhli pletivo, bagr jim pomohl srovnat část pozemku ve svahu, kamarádi pomohli natahat od potoka kameny na suchou zídku.
Stará stodola v navazující části se musela po oddělení střešních trámů strhnout.
„Dnes si člověk vezme počítač a na internetu najde všechno. Dřív to bylo asi těžší,“ konstatuje. Přesto se Miloš po tom všem necítí nijak výjimečně šikovný. Že je workoholik, zvlášť na vlastní chalupě, přiznává však otevřeně.
„Když nejsem o víkendu tady, tak je to pro mě utrpení. Byli jsme na dovolené v zahraničí a pátý den jsem se už viděl, jak nahazuji komín,“ vzpomíná s úsměvem. Ten ostatně také opravoval sám. V pronajatém bytě v Praze zato na nic nesáhne. „Není to moje, nemám k tomu vztah,“ popisuje.
Roubenku rekonstruuje tak, aby se v ní dalo bydlet s celou rodinou. To pokud se v budoucnu někdy s Katkou rozhodnou, že sem půjdou z města natrvalo, do malinké vesnice s hradem. Zatím však oba pracují přes týden v kancelářích ve velkoměstě. A na chalupu jezdí dřít. Každý víkend, celý rok.
„Zatím si pořád říkám, až bude tohle, tak už to bude dobré. Až bude střecha, nové roubení, až dodělám kamna a podlahy, až to zaspáruji, až bude koupelna, kuchyň, až to zateplím a dodělám podkroví...,“ líčí Miloš, který chce po dokončení domu postavit ještě stodolu na všechno své nářadí a stroje a také s velikou dílnou na svoje projekty. A pak už se konečně vrhne do vysněné obnovy starého mlýna, který stával na potoce hned pod roubenkou.
Přední část roubení je úplně nová, zadní polovina stará přes sto let. Rozdíl téměř nepoznáte, protože Miloš s Katkou opravují vše tradičními postupy.
„A to letos bude ještě projekt včely, pak taky chvíli frčel projekt les, ale ten naštěstí zatím padl,“ směje se Katka.
