Miloš z Austrálie podruhé. Žijeme zde 45 let a nikdy jsme nelitovali

Do Austrálie jsme přiletěli v červenci 1969. Práci ve svém oboru jsem našel okamžitě, po několika letech mě ministerstvo přeložilo do Melbourne. Nejdříve jsme si pronajali větší byt a po půl roce jsme si našli vlastní domek na předměstí, píše Miloš ve svém druhém příspěvku o bydlení v zahraničí.

Koupili jsme si domek, který nám vyhovoval polohou i velikostí, dcera i syn již studovali na střední škole. Zatížili jsme se hypotékou. Celý můj plat šel na splátky, a díky tomu jsme dluh splatili za osm let. Celou dobu jsme tedy žili z příjmu manželky.

Já jsem vyrostl v činžovním domě a i v Austrálii bych bez námitek žil v bytě. Věžáky v Melbourne ale většinou stavěl stát a byty se přidělovaly sociálně slabým občanům. Na prodej byly ale některé velmi hezké apartmány v jednopatrových budovách se třemi, či čtyřmi sousedními byty.

Bydlení v Austrálii

Tehdy jsme se seznámili s krajankou, která žila v Melbourne již tři roky, a ta prohlásila, že tak žijí jen podezřelí lidé. To je ovšem hloupost. Charakter člověka nelze posuzovat podle toho, kde bydlí.

Manželka, která vyrostla v rodinné vilce se zahradou, chtěla, abychom bydleli po česku i australsku. Pořídili jsme si tedy pětipokojový přízemní dům s garáží. Já měl jen jednu podmínku. Chtěl jsem co nejmenší zahradu, abych ji zvládl opatrovat. Mé přání rodina nevyslyšela. Zahrada, ač malá, mi nikdy nebyla svěřena do péče. Díky tomu vypadá stále dobře.

K tomu musím dodat, že v Austrálii se lidé „hodnotí“ podle vzhledu zahrady. U naší se kolemjdoucí zastavují, snad ji i obdivují a žádají správkyni záhumenku tj. moji manželku o radu a vysvětlení.

Postupně jsme v domě nechali provést několik úprav. Druhou menší koupelnu jsem přestavěl na saunu a pilně ji používal, než mě zastavil zvyšující se krevní tlak.

Když se dcera a syn osamostatnili, z jejich ložnic se stala moje pracovna (dcera sarkasticky říká ředitelna) a pokoj pro hosty. Dům ovšem zůstává na úrovni doby, kdy jsme se do něj před 40 lety nastěhovali.

Nedávno postavené rodinné domy syna a dcery jsou na rozdíl od našeho dvoupodlažní. Na snímku je dům syna.

Když jsem se v té době vypravil v neděli nebo v sobotu odpoledne do centra Melbourne, bylo vylidněné, všechno zavřeno, mrtvé. Nebyly tam obytné domy, jen velké obchody, banky, úřady. Chyběly prodejny potravin, nebyl totiž nikdo, kdo by je v centru města kupoval. Všichni žili bez výjimky na předměstích, kde však bylo o víkendech také všechno zavřené.

Nejnutnější potraviny se ale daly a stále dají sehnat téměř na každé ulici. Malé obchůdky „milk bary“ mají otevřeno sedm dní v týdnu od rána do noci, majitelé jsou přistěhovalci z Itálie a Řecka.

Před časem však došlo ke změně. Centrum Melbourne dnes žije i o víkendech, všechno je otevřené. Uprostřed města a podél blízkého mořského pobřeží vyrostly obytné mrakodrapy, nyní se staví i osmdesátiposchoďový.

Většina obyvatel ale dává stále přednost bydlení ve vlastním domku na předměstí, i když cesta do práce může být více než hodinová. Melbourne je neobyčejně rozlehlé město a stále se rozšiřuje.

Lokalitu, kde máme náš rodinný dům, jsme spíše náhodou vybrali velmi dobře. Vedle nás jsou dva menší parky, třetí je v docházkové vzdálenosti a vede jím příměstská dálnice. Tímto parkem lze dojít po dvanácti kilometrech až do středu města.

Autobus nám zastavuje za rohem, lékařskou ordinaci, lékárnu, poštovní úřad a „milk bar“ máme na konci ulice, velké nákupní středisko a vlakové nádraží jsou vzdálené něco přes kilometr.

Těmto domům se říká “town houses“, jsou postaveny na menším pozemku a mají malé zahrádky před domem a za ním. Na snímku je dům dcery.

Dcera zdědila matčiny zahradnické geny. Vypěstovala i cumqoat - japonský trpasličí pomeranč.

Několik dnů po nastěhování se mi udělalo zle. Ukázalo se, že narychlo přivolaný doktor byl krajan, jako medik emigroval po únoru 1948 a dostudoval v Austrálii.

Byl naším rodinným lékařem přes 30 let. Mít v Melbourne doktora a navíc krajana je úžasná výhra, šance jedna k milionu. Bydlel s rodinou nedaleko a stali jsme se velmi dobrými přáteli.

Jak bydlíme, popisovat nebudu. Máme všechno, co potřebujeme, ale nic z toho nestojí za zvláštní pozornost. V domě máme klimatizaci, teplota vzduchu zde někdy vystoupá na 40 °C. V zimě, to je zde od června do října, se ráno a večer pohybuje teplota kolem deseti stupňů nad nulou. Topení obstarává plynový agregát s rozvodem tepla po celém domě. Sklepy v evropském slova smyslu zde nejsou.

Výzva do ciziny

Zkušenosti s bydlením v cizině pošlete na adresu: [e-mail] pod názvem Češi v zahraničí. K textu prosím připojte několik snímků svého bytu, pokoje nebo rodinného domu. Zajímavé a podnětné příběhy zveřejníme.

Nedávno postavené rodinné domy syna a dcery jsou na rozdíl od našeho dvoupodlažní. Ložnice mají v patře. Syn s manželkou sdílí koupelnu a WC, jejich osmnáctiletá dcera má svoje příslušenství. Dcera a její manžel mají v prvním patře každý svoje sociální zařízení.

Vilky mají v přízemí prádelnu a třetí záchod. Garáže jsou vždy pro dva vozy. Těmto domům se říká „town houses“, stojí na menším pozemku a mají malé zahrádky před domem a za ním.

Podle australského zvyku je vzadu i místo pro rekreaci a vybavení na rožnění masa, může být na dřevěné uhlí, elektrický proud nebo plyn, kde plamínky rozpalují jakýsi druh koksu.

Naše rodina nežije v žádném přepychu, máme svoje radosti a starosti. Nelitujeme, že jsme se ocitli 20 tisíc kilometrů od míst, kde jsme se narodili. Ale Vánoce slavíme tradičně.