„Na pivo tam s nimi prý chodil jakýsi Vladimír Uljanov, v Mladém světě v 60. letech se o tom ostatně objevil článek s titulem Půjčoval peníze Leninovi. Nevím o tom nic bližšího, jenom že si tam s nimi vyrážel do hospody a on mu občas půjčil,“ vypravuje Aleš Dostál.
Svinov poznával do svých sedmnácti let, kdy odešel na studia do Brna. Pak začal pracovat v Karlovicích. „Po babičce pocházím z velkého selského rodu Kudelů. Měli velký statek pod dnešní Rudnou ulicí a hned vedle stálo strýcovo zahradnictví. Rodný grunt nám ale vykoupili. Dědeček Červenka z máminy strany učil ve Svinově na škole, kde učila i moje maminka a dnes učí i má dcera,“ vysvětluje Dostál.
V paměti si uchovává vesnici ještě z doby, než její část pokořila moderní civilizace. „Svinov si pamatuju jako úžasnou lokalitu drobné zvěře s krásnými lesy. Tatínek byl myslivec a brával mě na hony, dodneška se kolem Svinova zachovala půvabná místa Polanského lesa, přírodní rezervace. Bohužel, nejkrásnější část revíru překlenula Rudná. Pamatuji si, že u nás byl jediný tenisový kurt, který se nacházel v areálu starého lihovaru. Než jej přeťala dálnice, tak jsme tam chodili hrát tenis,“ usmívá se spisovatel a především vášnivý lesník.
Některé lokality z jeho dětství se změnily k nepoznání, vymizela i dříve běžná zvěř. „To byly ještě doby, kdy nebyla Poruba tak protáhlá a nad Svinovem se nacházela rozlehlá lokalita polí, kde žilo velké množství koroptví. Jako kluk jsem je chodil krmit. Tehdy přišla ta nejhorší zima, na přelomu let 1962 a 1963. Koroptve uhynuly a od té chvíle se jejich populace nevzpamatovala. Jako kluk si ještě pamatuji na vyhlášené hony na koroptve,“ líčí Dostál.
Podle jeho vzpomínek se ve srovnání s dneškem změnil místní biotop. „Civilizačními vlivy mizí takzvaná drobná zvěř, ale žijí tu divočáci. Když ve Svinově v 80. letech střelili prvního divočáka, byla to sláva, jako kdyby ulovili slona, dnes už je to běžná zvěř. Nenávratně ale zmizel bažant, zajíc. Část populace se přesunula do blízkosti měst. I divočáci nám dnes procházejí městskými parky, protože pochopili, že jim tam nehrozí nebezpečí. Pochopili to možná i zajíci, kteří se teď pohybují po městech. Mám obavy, aby se to časem nenaučili i vlci, kteří řádí na Broumovsku a vyhubili muflony ve světově známé lokalitě v Machově, a nezačali se časem procházet Náchodem jako medvědi Tatranskou Lomnicí.“
„Průšvih“ s prvotinou
Přestože jeho knižní prvotina Řeky pramení v horách, která vyšla v roce 1981, sklidila velký úspěch, Aleš Dostál s ní v době komunistického režimu také narazil. Jedna povídka v ní obsažená totiž vyšla předtím v novinách. „Publikoval jsem tehdy v sobotních přílohách Mladé fronty a tam vyšla povídka Poslední leč. Pojednávala o tom, jak tehdejší páni, komunističtí pohlaváři, chodili lovit. Vzali s sebou na hon starého hajného Peterku, který jim tam měl vařit guláš. A manželka mu říká: ‚Nikam nechoď, pánům budeš dělat vola?‘ A on jí odpověděl, že páni nejsou už více než třicet let. Povídka vyšla zrovna v sobotu, kdy krajský výbor komunistické strany pořádal hon na bažanty na Albertovci.“
Aleš DostálSpisovatel, povoláním lesní inženýr, absolvent Vysoké školy zemědělské v Brně se narodil v roce 1946 ve Svinově. Pracoval jako lesník na několika lokalitách severomoravského pohraničí. V současnosti žije v Radkově na Opavsku. Vydal deset knih prózy, prvotinu v roce 1981 pod názvem Řeky pramení v horách. Populární se staly například tituly Povahou neodpovídá předpisům (1988) nebo Velikonoční jelen a příběhy loveckých psů (2011). Loni mu vyšla sbírka povídek Všichni psi mého života. |
Následky na sebe nedaly dlouho čekat. „Ředitel lesního závodu Města Albrechtice tu knihu zakázal číst svým zaměstnancům. Až po letech se mi k tomu přiznal jeden revírník z Bílého Potoka, když mi blahopřál, že konečně poznává u nich dříve zakazovaného autora,“ dodává Dostál, který poté přesídlil do Javorníku. „Do Ostravy to bylo sto dvacet kilometrů. Přesto jsem se v ní zúčastňoval literárních setkání. Při Svazu spisovatelů byla pobočka Klubu nových autorů. Se svojí Škodou 100 jsem tam pravidelně dojížděl.“
Na rozdíl od současnosti nebylo tehdy v centru Ostravy z kulturních zařízení téměř nic, pouze jedna kavárna. „U Džbánu, kde jsme se v patře scházeli. V té době existovala umělecká soutěž Generace 77, jejíž literární část jsem vyhrál, a výtvarnou vyhrál dnes už zesnulý šternberský malíř Libor Vojkůvka. Dodnes lituji, že jsem si od něj tenkrát nevzal obraz, který mi nabízel, dnes se jeho obrazy prodávají za statisíce,“ usmívá se spisovatel.
