„Pamatuji si, že na přelomu 50. a 60. let bylo na místě dnešní galerie osvětové středisko nebo pobočka knihovny. Za normalizace se tam usídlilo Obvodní kulturní středisko Ostrava 1. Změnou režimu se po revoluci změnil i název na vznosnější verzi Centrum kultury a vzdělávání, tedy zkráceně CKV,“ vzpomíná galerista.
Jenže název automaticky neznamenal naplnění obsahu. Galerie v objektu zprvu neexistovala a počátky výstavní činnosti nebyly jednoduché.
„Nebyla tam žádná výstavní síň. Když jsem v roce 1993 nastupoval, tak v prostorách suterénu fungovaly sklady, žádný klub Parník jako dnes. A k tomu ještě grafická a propagační dílna,“ popisuje Weber.
Proměna z administrativního centra na kulturní trvala jen pár měsíců. „Hned v úvodu jsem navrhl rekonstrukci budovy, s architektem Ladislavem Němcem jsme vytvořili studii, jak by se celý dům mohl zrekonstruovat tak, aby mohl skutečně působit ve prospěch kultury. Záhy se podařilo uprázdnit jednu kancelářskou místnost, dnes je to zadní část galerie, ve které se odehrála vernisáž první výstavy Stanislava Kolíbala,“ vzpomíná Weber.
Kolíbalovi se však do vystavování na Sokolské moc nechtělo, zvláště když viděl jednu menší místnost. „Namítl, ať tam vystavujeme grafiky nebo kresby. Povedlo se mi jej však udolat. Komorní prostor obsáhl osm jeho prací ze 70. a 80. let. Bylo to důležitý počin, protože do té doby v Ostravě samostatně nevystavoval, ačkoliv je rodákem z Orlové a gymnaziální léta za války strávil právě v Ostravě. Přitom o něj měli zájem po celém světě.“
Karel Nepraš u soudruhů neprošel
Weber prozradil, že právě Kolíbala chtěl představit už za socialistické normalizace. „V Ostravě to však nebylo možné, a když jsem našel prostor v Arboretu Nový Dvůr u Opavy, tak Kolíbal odmítl s tím, že cílem tehdejšího režimu bylo dostat výtvarníky do periferních míst, aby minimalizovali jejich význam.“
Vzpomíná si také na to, jak chtěl v roce 1980 uspořádat výstavu uznávaného Karla Nepraše ve foyeru Divadla hudby, tam, kde nyní sídlí komorní scéna Stará aréna. A foyer tehdy vypadal úplně jinak než v současnosti, k výstavám byl dobře uzpůsoben.
Milan Weber
|
„Chtěli jsme publikovat aspoň stručný katalog, do té doby jsem připravoval jen stručné informační letáky. Na jedné straně obecné údaje o autorovi, aby návštěvník věděl, o koho jde, a k tomu seznam vystavených děl,“ přibližuje galerista.Nepraš dokonce do Ostravy skutečně přijel a připravil konkrétní výtvarné artefakty k vystavení, ale nakonec zbytečně. „Doprostřed prostoru jsme chtěli postavit jedno z jeho děl. Také vytvořil kresby určené speciálně pro tuto příležitost, ještě dnes bych je dokázal identifikovat, vím, že jsou rozmístěné v různých galeriích,“ říká galerista a sběratel umění.
Město má tvůrčí potenciál
Zákaz padl v okamžiku přípravy katalogu. „Tehdy se už vše, co bylo určeno k tisku, muselo nechat schválit na odboru kultury Krajského národního výboru. A tam, když nevěděli, o koho jde, zavolali si odborníka Stanislava Šicha z Domu umění, což byla stranická kádrová rezerva. A ten pro jistotu řekl, že raději ne,“ rozkrývá dobovou realitu.
Zdůrazňuje, že komunisté zákazy nedávali na papír, takzvaně černé na bílém. „Jenom z doslechu jsme se tak dozvěděli, že Nepraš povolen nebyl. Do roku 1980 byla situace lepší, vydávání tiskovin spadalo jen pod okresní národní výbory. Proto se například v 70. letech dařilo pořádat výstavy třeba v Orlové,“ popisuje Weber někdejší výstavní praxi.
Ostrava podle něj v sobě nese tvůrčí potenciál a inspirativní atmosféru, vnímali to i samotní umělci, kteří by jinde neměli potřebu něco realizovat.
„Například malířka, sochařka a grafička Adriena Šimotová si přála v Ostravě absolvovat nějaký rezidenční pobyt, což však bylo těžko představitelné,“ vzpomíná.
„Na polévce vrstva sazí“
Jindy bylo naopak poměrně složité nějakého autora do Ostravy dostat. Někteří totiž měli až neuvěřitelné předsudky.
„Při oslovení pražských umělců, když padlo jméno Ostrava, tak většina tady v životě nebyla. Často k ní vztahovali úplně fantazijní představy. Třeba Bedřich Dlouhý, abych byl konkrétní, mi říkal: Ostrava? Víš, já si představuju, že tam přijedu a v hotelu, kde mě ubytují, půjdu do restaurace. Tam mi naservírují polévku, a než zvednu lžičku a začnu jíst, mám na polévce vrstvu sazí,“ směje se Weber.
Dodal, že právě Bedřich Dlouhý nakonec do moravskoslezské metropole dorazil na svou výstavu v roce 2005.
