Pietním aktem u památníku osvobození začala hlavní fáze oslav konce 2. světové války a osvobození Ostravska.
„Toto místo je historicky významné tím, že právě zde první Čechoslováci překročili hranice své země,“ vysvětluje důvody, proč oslavy osvobození začínají právě zde, velitel Krajské vojenské správy Jaroslav Hrabec.
„Samotné překročení hranice nebylo nijak těžké, z dnešního úhlu pohledu šlo hlavně o symbolický fakt,“ dodává historik Viktor Grossmann.
Ostravská operaceU Sudic překročili státní hranici tankisté 1. čsl. tankové brigády 15. dubna 1945 okolo 10:30 hodin poté, co dostali za úkol prorazit jedno z německých obranných pásem v rámci Ostravské operace. Měli za úkol dobýt Ostravu, což se jim 30. dubna 1945 povedlo, a pokračovat dál směrem na Olomouc. Z 65 tanků na začátku operace jich do Ostravy dojelo sedm. Ostatní byly zničeny nebo poškozeny. |
Památník osvobození, u kterého se sešli pamětníci druhé světové války, veteráni i členové domácího odboje, stojí jen pár set metrů od dnešní hranice s Polskem. V roce 1945 ale českoslovenští tankisté útočili z území Německa, které za války sahalo až k Odře.
Bezbranného průzkumníka zastřelili
„Zpočátku ještě Němci nevěděli, kde bude těžiště útoku, takže chvíli trvalo, než se německá obrana vzpamatovala, proto k největším obětem na životech docházelo až v dalších dnech bojů,“ přiblížil bojovou situaci na frontě u Sudic v polovině dubna 1945 Viktor Grossmann.
„Kolem osmi hodin měla začít dělostřelecká příprava. Čekali jsme, ale nic se nedělo,“ vzpomíná na 15. duben 1945 generál Mikuláš Končický. Tehdy působil v rámci 1. čsl. tankové brigády jako velitel tanku. Třicátého dubna 1945 s ním dojel až do Ostravy, na jejímž osvobození se podílel.
„Nad náma byl balon s dělostřeleckým pozorovatelem. Najednou přiletěly dva messerschmitty a balon sestřelily. Pozorovatel seskočil padákem, ale stíhačky se vrátily a začaly pálit po pozorovateli na padáku. Bylo vidět, jak se svíjel, na zem dopadl již mrtvý. Bylo to zvěrstvo. O to víc jsme šli do útoku naštvanější,“ dodává generál.
Obrana wehrmachtu byla úporná
První den bojů byl – i z pohledu těžkých ztrát příštích dnů, zvláště při bojích o Hrabyni a kopce v jejím okolí - vlastně klidný. I tehdy ale umírali lidé.
„Nakonec jsme dostali úkol jít do útoku bez dělostřelecké přípravy,“ vzpomíná Mikuláš Končický. „Dál jsme jeli přes Rohov, Kobeřice směrem na Hlučín. Poručík Popovič zajišťoval naši kolonu ve směru od Bolatic. Mezi Kravařemi a Chuchelnou dostal zásah. My jsme se zmocnili Albertovce. Dál jsme už ale nepokračovali, protože nepřítel vytvořil nedaleko odtamtud velký protitankový uzel.“
Podle informací Viktora Grossmanna byly v první den bojů zničeny dva tanky T-34-85 československé tankové brigády. Německé ztráty nejsou dosud přesně známy, ví se ale, že Čechoslováci zničili minimálně několik protitankových děl.
Německou frontu v prostoru hranice netvořila souvislá linie zákopů, spíše šlo o síť jednotlivých opevněných bodů.
„Nebyly zde souvislé zákopové linie, jednalo se o takzvané uzly protitankové obrany, kdy Němci v obcích soustředili svou těžkou bojovou techniku,“ vysvětluje Viktor Grossmann.
Ostravsko byla poslední průmyslová bašta Říše
Ještě 15. dubna osvobodili českoslovenští tankisté Sudice, Kobeřice a Strahovice. Příliš lidí je ale nevítalo. V obavách před postupující frontou většina obyvatel ze Sudic uprchla, podle dobových záznamů ve vesnici zůstalo při přechodu fronty jen osm lidí. Po válce bylo z obce v rámci odsunu přesídleno do Německa na 300 lidí.
Vzpomínka v Sudicích |
„V dalších dnech už byla situace složitější. Na Hlučínsku se tankisté potkali s legendárními tanky Panther, které už ale nebyly tím, čím dříve. Německý průmysl trpěl nedostatkem materiálu a s tím se i snižovala kvalita,“ přibližuje válečnou realitu historik. To ale neznamenalo, že by Němci nebyli nebezpeční. „Do 15. dubna měla tanková brigáda 13 zničených tanků a 27 padlých tankistů. Pěšáků bylo daleko více, tam je to ve stovkách.“
Osvobozování Československa pokračovalo pro tankisty o den později. „V noci ze 16. na 17. dubna jsme zaútočili a při bitvě jsem zničil jeden německý tank. Pak dostal náš tank zásah. Trefili nás do věže, na stropě střela vyfrézovala takovou drážku. Měli jsme štěstí. Sousední tank dostal zásah. Strop věže vyletěl deset metrů do vzduchu, slyšeli jsme, jak kamarádi křičeli v těch plamenech, jak tam umírali.“
A další dny nebyly snazší. Němců neubývalo. „Ostravsko coby jedna z posledních bašt těžkého průmyslu bylo pro Říši natolik důležité, že tady přisouvalo další a další tankové jednotky,“ vysvětlil Viktor Grossmann.
A ztráty narůstaly i v dalších dnech. Ze 65 tanků na začátku operace jich do Ostravy dojelo sedm, dál bez oprav mohly jen tři.
A čas se nezastavil ani později. „Dnes máme v evidenci 112 veteránů. Ještě před pěti lety jich bylo 160. Bohužel se to mění každý den, čas nelze zastavit. Například z letecké divize již nežije nikdo,“ řekl Jaroslav Hrabec.
