Jaké jsou první pocity v roli olympijského vítěze?
Že je to masakr. Opravdu strašně silné. Když jsem teď dostal na ucho na mobil manželku a maminku... To jejich dojetí. Ony opravdu plakaly. Bylo to hrozně pěkné. A zároveň jsem slyšel atmosféru, co se dělo v Troji.
Tam maminka i manželka váš závod na videostěně sledovaly?
Jo, tam. Vůbec si nedokážu představit, jak tam celý den zvládnou fungovat. Ony totiž zrovna v Troji připravují s ostatními na víkend mezinárodní rankingový závod. Myslím, že jeho organizace nebude úplně úspěšná. (směje se)
Malého syna Jiříčka jste také dostal na ucho?
Jiříčka ne. Zatím moc nemluví. Já ho potřebuju vidět, abych rozuměl, co říká. Toho si v klidu pustím večer na telefonu a Jiříček mi ukáže, jak mi fandil a držel palce.
Co se vám honilo hlavou při posledních záběrech? Věděl jste, že si jedete pro zlato?
Tušil jsem, že to je dobrý. Na horní části trati jsem měl ještě pocit, že trochu ztrácím a že to není úplně ono. Tak jsem jízdu poněkud zrychlil přímým průjezdem druhou kombinací.
Přitom jste na prvním mezičase nic neztrácel, ale už tam jste vedl.
Jenže já si tím nebyl jistý. Zato ve chvíli, kdy se mi povedlo zrychlit, jsem věděl, že teď už to můžu jen tlačit do cíle. Na spodní část trati jsem si věřil. Věděl jsem, že mám natrénováno.
Prskavcova dominance. S obrovským náskokem má zlato, poslední chybějící titul |
Znal jste časy závodníků před vámi?
Viděl jsem jet ve finále první dva kluky a pak jsem slyšel, že to Kuba Grigar dal za 94 sekund (přesně 94,85). Což jsem považoval za hodně dobrý čas. Ostatní časy už jsem potom nevěděl. Ale bylo mi jasné, že musím jet sakra dobře.
Před finálovým startem jste říkal, že váš nejrychlejší semifinálový čas 94,29 by ve finále na zlato nestačil. Vidíte, stačil by.
Ba ne, nestačil, protože já pak zajel finále za 91. To aby byl ten čas lepší než Jířa Prskavec v semifinále.
Jak obří byl tlak, pod nímž jste se ocitl?
Obrovský. Poslední čtyři dny jsem ho vnímal. Ale na startu jsem se dokázal dostat do úplné bubliny a vůbec nic nevnímat.
A emoce v cíli?
Naprosto spontánní. Úžasné. Obrovské. Tohle byla přece cílová rovinka olympijských her. Ta chvíle, kdy z vás najedou všechno spadne. Prodal jsem, co jsem natrénoval, a ukázal radost, že to všechno skončilo a že ten můj tokijský příběh má hezký konec.
Jste teď asi rád, že jste do finále nastupoval až jako poslední, že? Že jste projel cílem a věděl.
To je prostě sen, to chce každý.
A byl jste rád i bezprostředně po semifinále, že pojedete poslední?
Ne, to jsem nebyl, protože jsem si říkal, že jsem si na sebe ušil bič. Samozřejmě je taková pozice nejtěžší. Ale o to krásnější je, když potom dojedete do cíle a vidíte, že jste to dal. Že takhle to je, je to hotové, výsledky se měnit nebudou, už na nikoho nemusím čekat. Tlak byl obrovský, ale když ho unesete, je to o to krásnější.
 |
Se stříbrným Slovákem Jakubem Grigarem jste kamarádi, určitě vás moc těší, že jste na stupních oba.
To jo. On mě málem porazil na olympiádě v Riu a v tom případě bych tam zůstal bez medaile. Ale teď, když jsem ho porazil tady v Tokiu, má stříbro. Myslím, že i za to je moc rád.
Byla to ve vašem podání životní jízda? Ta nejlepší?
Byla stoprocentně nejcennější. A nejtěžší. Jestli i nejlepší, neumím říci. Byly v ní dvě chybičky. Nahoře na trati se mi kousla loď v přejezdu, ale to nebylo vyloženě mojí vinou, tam vám prostě voda buď teče, nebo neteče. A potom se mi v protivodě v jedenáctce postavila loď hodně na zadek. Ale tím, že jsem to ustál, je to v pohodě.
Už máte na krku medaili. Jaká je?
Těžká. Doufám, že se neodře tak rychle jako ta z Ria. Tuhle rozhodně nebudu nosit v kapse s telefonem.
Vyhrál jste nyní všechno. Mistrovství světa i Evropy, Světový pohár, teď i olympiádu. Máte pocit, že dál není kam vystoupat?
Ale je.
Třeba vyhrát olympiádu dvakrát, třikrát?
To si nechám pro sebe. Ale mám nějaké nápady, co by se ještě dalo přidat.
Nebo se stejně jako Jessica Foxová pokoušet vyhrát hry na kajaku i kánoi.
Ne, to rozhodně nechci říkat, že se ode dneška pustím na singlkanoi, v žádném případě. Ale na pár zajímavých možností myslím.
Od příštích her bude v programu také slalomkros, nová disciplína, která se jezdí hromadně ve čtyřech závodnících.
Letos na mistrovství světa ho pojedu a uvidíme, jak mi půjde. Možností, co bych mohl do budoucna zkoušet, je víc. Ovšem primární disciplínou bude vždycky kajak.
Protože je disciplínou královskou?
Královskou a nejtěžší. I když tady musím říct: Všechna čest holkám singlířkám, protože jejich finále tu bylo letos výkonnostně nesmírně vysoko.
Uvědomujete si, že teď budete dál pro ostatní kořistí? Už tady jste jezdil s jedničkou určenou lídrovi žebříčku.
A rozhodně se těším, že si to číslo vezmu s sebou domů, olympijská jednička se cení a ještě mi ji udělali modrou, z toho jsem byl úplně nadšenej. A ta kořist... Samozřejmě, všichni mě chtějí dostat. Ale naštěstí je to na té divoké vodě takové pěkné, že každý jede sám za sebe, a až v cíli vidíme, kdo byl nakonec nejrychlejší. Myslím, že atmosféra mezi námi kajakáři je skvělá a bude taková vždycky, i když mě ti kluci budou chtít dostat a já se nebudu chtít nechat.
Na oslavu zlata už vylezete z vaší dobrovolné tokijské bubliny?
No jasně. Dole na společných patrech českého domu ve vesnici jsem doposud skoro vůbec nebyl, protože jsem se strašně bál, že bych ještě na poslední chvíli mohl být covid pozitivní a překazilo by mi to všechno. Tak jsem byl radši zavřený a čekal zavřený až do závodu v té naší malé bublině vodního slalomu. Strašně se těším, že si dnešek a zejtřek užiju a půjdu fandit taky někomu jinému, pokud se mi na nějaké sportoviště povede protlačit.
Stříbrný olympijský medailista Lukáš Rohan pózuje se zlatými kamarády Jiřím Prskavcem a Lukášem Krpálkem.
