"Překrásná loď Evropa pulsuje vibrací obrovských strojů a nám se zprvu zdá, že jede příliš rychle, okna drnčí, sklenice cinkají," psal reportáž kapitán lyžařů Norbert Lang.
Chlapci z krkonošských hor prožívali největší životní dobrodružství, uhranutě hleděli na sedmipatrový lodní trup s 23 výtahy, cvičili v lodní tělocvičně, hráli ping-pong.
Co na tom, že kajuty v turistické třídě byly skromné, panovala hospodářská krize, jen výnos sbírek jim umožnil cestu na hry. Po pěti dnech stihla loď mořská bouře, obrovité vlny se podobaly kopcům a údolím.
"Prudké zvracení postihuje kdekoho," zaznamenal Lang. Ale moře se uklidnilo, večer se opět tančilo. S denním zpožděním připluli do Ameriky a objevili věci jim zcela neznámé: "Provoz je řízen zelenými a červenými světly. Zaplanou-li červená, zůstane celá ulice stát." Čtrnáct hodin vlakem trvala o 16 let později pouť početné výpravy olympioniků do Svatého Mořice.
"Koupili nám místenky mezi ostatní cestující, oblékli jsme si kožené bundy, kterými nás vybavili. A jelo se," vypráví hokejista Augustin Bubník. Někdo hrál ve vlaku karty, jiní klábosili, on spíš mlčel.
"Byl jsem z nejmladších. Mojí starostí bylo tahat výstroj a hole." Na skromném nádražíčku v Mořici je dotáhl do přistavených aut, která je odvezla do hotelu.
Automobily Fiat 125, tehdy výkřik techniky, putovali na hry do Grenoblu 1968 českoslovenští skokani na lyžích. "Závodili jsme předtím na turné po Švýcarsku, Itálii a Francii, Fiat se chtěl ukázat, poslal pro nás i šoféry," povídá Jiří Raška. Francouzský luxus zaměnili za japonské trable při zpáteční cestě ze sapporské olympiády 1972.
V Sapporu nastala kalamita, voda stála na silnicích, auta utopená, ranveje nepoužitelné. "Když jsme se přece jen odlepili od země, letadlo mělo poruchu, vytékalo z něj palivo, letělo nízko nad oceánem. Vrátilo se, opravili ho a pak nás do něj nacpali znovu." Na trase přes Tokio a Moskvu strávili 35 hodin.
Do Lake Placid 1980, na další zámořské hry, letěli olympionici 8 hodin do kanadského Montrealu, odkud pokračovali 200 kilometrů autobusem směr USA. "Jenže těch 200 kilometrů zabralo dalších 8 hodin," vzpomíná běžkyně na lyžích Květa Jeriová, prohlídky na hranicích i akreditace se nekonečně vlekly.
Do Sarajeva 1984 zamířila výprava hned třemi autobusy. V Bratislavě přespali, ráno pokračovali. Jenže ouha, kdosi špatně spočítal sedačky.
"Masér lyžařů přebýval. Tak celou cestu seděl jen na várnici," líčí Jeriová. Dopravou po zemi kupodivu vydělali, v olympijském městě řádila vánice, letadla s jinými výpravami odklonili do Bělehradu. A návrat? Ze Sarajeva se autobusy vracely ověnčené slávou, se 6 medailemi.
Bude jich ještě víc, až 2. března přistane boeing s olympioniky pro rok 2010?
