RECENZE: Je Kouzelná flétna rasistická a sexistická? V New Yorku to neřeší

Sezona kinopřenosů z Metropolitní opery pokračovala Mozartovou Kouzelnou flétnou. V New Yorku se hraje jako fantasmagorická podívaná „pro celou rodinu“. Je v ní od všeho něco. I trocha té korektnosti.

Kouzelnou flétnou roku 2006 celý projekt MET in HD odstartoval. Hrála se tehdy v angličtině a ve zkrácené podobě, přizpůsobené dětskému publiku. Nejspíš i proto byla vybrána do kin – na zkoušku. Dodejme, že v Česku se první sezona ještě nevysílala, pražské Aero začalo s přenosy až následující rok a po něm se připojily další kinosály.

W.A. Mozart: Kouzelná flétna

70 %

Dirigent: James Levine

Režie: Julie Taymorová

Přímý přenos z Metropolitní opery, CineStar Anděl, Praha, 14. října 2017

Teď Metropolitní opera uvedla tu samou inscenaci v německém originále a v plné délce. Režisérka Julie Taymorová kromě symboliky vztahující se k prostředí svobodných zednářů, jež bylo pro Mozarta a jeho libretistu Emanuela Schikandera klíčové, přidala odkazy na asijské kultury, ale třeba i africké masky. Vizuálně atraktivní, hlavně pro děti, mohou být obří loutky, které „chodí“ po jevišti nebo jím dokonce prolétávají. Efekt v hledišti divadla byl určitě větší než v kině, neboť kamery logicky zachytily jen určité výřezy.

Kouzelná flétna svojí mnohovrstevnatostí a jistou tajuplností vyvolává řadu dohadů a pokusů ji všelijak vyložit. Prostá pohádka ve stylu fantasy může být přirozeně jednou z cest. Ke cti režisérky budiž řečeno, že inscenace nepůsobí přeplácaně, na druhou stranu z ní ani nevyplývá, proč tam prvky z dálného Východu vlastně jsou, proč třeba Tamino připomíná postavu z čínské opery, jak to vše příběh o boji mezi silami světla a tmy ovlivňuje. Asi šlo prostě o to, aby představení bylo „hezké a pestré“.

Světlý jako mouřenín

Mozarta a Schikanedra by asi překvapilo, že v 21. století nebudou někteří diváci vnímat ani tak ušlechtilé ideály osvícenství, víru v rozum a v hodnoty, jež prorazí temnotu, ale že se v různých diskusích budou řešit třeba ne zcela lichotivé poznámky na adresu žen z úst zasvěcenců chrámu moudrosti nebo skutečnost, že nesympatická postava Monostata je tmavé pleti. A že jejich dílo z toho vyjde div ne jako rasistické a sexistické.

Inscenace tohle neřeší, i když troše té korektnosti uniknout nelze. Mouřenín Monostatos je sice namaskován jako ohyzdná figurka, ovšem do běla. A třebaže v německém originále zpívá v tom smyslu, že jako černý je nutně považován za ošklivého, tak v titulcích si člověk přečetl pouze to, že je ošklivý.

Pokud jde o údajné znevažování žen, operu v přestávkovém rozhovoru rovnou obhájila jihoafrická sopranistka Golda Schultzová, když poznamenala, že Pamina je pohádková princezna, která ale nepotřebuje pomoc, nýbrž jedná samostatně a rozhodně. Je to koneckonců Tamino, kdo si na začátku opery neví rady s příšerou, dokonce omdlí a musejí ho zachraňovat tři ženy... Korektnosti je prostě někdy nejlepší čelit vtipem a nadsázkou.

Schultzová, v MET debutující, v přenosu udělala velmi dobrý dojem i umělecky, má krásný sytý hlas s „princeznovsky“ lyrickým kouzlem. To chybělo představiteli Tamina, tenoristovi Charlesi Castronovovi, jenž zpíval spíš hrdinu z nějaké mnohem pozdější romantické opery. Na Mozarta je jeho hlas takříkajíc „oversized“, příliš příliš temný, hutný a málo ladný.

Basista René Pape je osvědčený Sarastro s autoritou, i když se už dal v přenosech slyšet v mnohem suverénnější formě - asi bylo znát, že do New Yorku přiletěl jen na jedno představení, vysílané do kin. V roli ptáčníka Papagena nabídl Markus Werba jakousi povinnou dávku zábavy, ale z této postavy, vyjadřující pragmatický přístup k životu, se dá vytěžit víc lidskosti a humoru. Sopranistka Kathryn Leweková odzpívala dvě árie Královny noci s virtuozitou, která nebyla jen nevzrušivě lehounkým ptačím štěbetáním, ale všechny tóny, i ty nejvyšší, působily jako skutečné blýskání na noční obloze.

Dirigent James Levine je upoután na invalidní vozík, ale duch u něj vítězí nad tělem. Orchestr, jakkoli je jeho doména jinde, dokáže zahrát každý styl, a je perfektní i v opeře, geniálně spojující různé světy, vznešený i lidově bodrý.