Mužem mnoha profesí a zájmů byl Wenzel Weber (1824 – 1888). Rodák ze Tří Seker na Chebsku se v roce 1865 stal děkanem ve Vrchlabí, působil jako okresní školský inspektor a také se angažoval v politice.
V 60. letech 19. století se dokonce dostal do Českého zemského sněmu. Zároveň byl čestným předsedou Rakouského krkonošského spolku, který se staral o značení turistických cest. V roce 1884 Weber vysvětil pramen Labe na Labské louce.
„Byl velkým propagátorem turistiky. Krkonošský spolek cesty značil a také budoval, cestu od Dívčích lávek k Luční boudě pojmenoval na jeho počest,“ říká historik Jiří Louda z Krkonošského muzea ve Vrchlabí.
Otevřená byla nedlouho po jeho smrti, v roce 1891, a patří tak mezi nejstarší turistické cesty v Krkonoších.
Přestože byl Wenzel Weber zaníceným německým nacionalistou, stezka údolím Bílého Labe nesla jeho jméno i za totality.
„Pramenilo to z toho, že nové obyvatelstvo, které do Krkonoš po druhé světové válce přišlo, příliš nevědělo, kdo to Wenzel Weber byl. Pouze na některých mapách ze 60. let se poněkud nelogicky uvádí Tkalcovská stezka, Weber totiž v němčině znamená tkadlec,“ poznamenává Jiří Louda.
Modře značená trasa začíná u Dívčích lávek v nadmořské výšce 780 metrů, přesně na soutoku Labe a Bílého Labe, jehož tok v téměř celé délce sleduje. Odtud neustále stoupá k Luční boudě, turisté na 7,3 kilometrech překonají převýšení 640 metrů. První polovina k boudě U Bílého Labe, která je na cestě poslední zastávkou, kde je možné se občerstvit, vede po asfaltce a je vhodná pro cyklisty i rodiny s kočárky.
Bílé Labe pramení na Bílé louce zhruba kilometr od Luční boudy, 8,2 kilometru dlouhá řeka je sevřená mezi Stříbrný hřeben a Kozí hřbety. Významná je nezvykle velkým počtem vodopádů a kaskád. Mezi nejvýznamnější patří téměř 15 metrů vysoký Dlouhý vodopád, přesněji řečeno soustava více vodopádů, tvarem zajímavý Velký skok nebo Balvanový vodopád, pojmenovaný podle balvanu, který byl pod ním zaklíněn a který v roce 2006 odnesla povodeň. Nejznámější je čtyři metry vysoký Velký vodopád, nacházející se necelý kilometr od Dívčích lávek pod ústím Černého potoka.
Úchvatné hrázenářské dílo
Od boudy U Bílého Labe vede na hřebeny už téměř výhradně kamenný chodník. Zatímco symbolem první poloviny trasy jsou vodopády, druhou část charakterizují kamenné přepážky a luxusní výhledy na údolí. Systém umělých hrází zpomaluje tok řeky a zabraňuje, aby se do údolí dostaly velké kameny a stromy.
„Na každé přepážce se při povodni snižuje přirozená ničivá síla vody, díky tomu přiteče do obydlených míst u řeky s menší razancí,“ vysvětluje Radek Drahný ze Správy KRNAP.
Ve větším počtu se přepážky začínají objevovat za sto metrů dlouhým vodopádem Lavinová peřej. Vznikly jako reakce na devastující povodeň v roce 1897, při níž zemřelo více než sto lidí a která způsobila obří škody v krkonošských městech.
Největší koncentrace malých kaskád je na Čertově strouze, která u boudy ústí do Bílého Labe. Čertovým dolem vede půldruhého kilometru dlouhá naučná stezka. Obdivuhodné kamenářské dílo mezi lety 1901 až 1902 postavilo 120 vězňů z Mírova a Valdic. Vylámali 75 metrů krychlových skály a vykopali více než šest tisíc kubíků materiálu. Pod vedením kameníků z Tyrolska vybudovali 43 přepážek a 194 metrů podélných zdí. Vylámané žulové bloky opracovali tak přesně, že k sobě perfektně zapadly. Jejich práce byla natolik kvalitní, že přepážky bez větších úprav vydržely dodnes.
V létě osvěžení, v zimě laviny
Podobně jako Mumlava v západních Krkonoších je i Bílé Labe v létě častým cílem turistů, kteří se na jeho březích v horkých dnech osvěžují. Na několika místech je pohodlný přístup k řece. Údolí Bílého Labe je jedním z lavinových katastrů Krkonoš, v zimě tudy vede oficiální skialpinistická trasa.
„Je to severní svah, kterých na české straně Krkonoš mnoho není. Většina lavinových katastrů je orientovaná na jih. Severní svahy obecně jsou v zimě nebezpečnější, nesvítí tam slunce a vlivem dlouhodobých mrazů se vytvářejí nestabilní sněhové vrstvy,“ říká lavinový specialista Horské služby Krkonoše Pavel Cingr. Podle něj v údolí pod Kozími hřbety padají středně velké laviny.
Neznámý příběh člověka, kterého v horní části údolí zhruba kilometr od Luční boudy v roce 1930 uvěznila lavina a on s velkým štěstím přežil, přinesl před pěti lety časopis Krkonoše - Jizerské hory. Herbert Beutel 13. ledna 1930 bojoval pod sněhem čtyři hodiny o život.
„Nesmírnou tíhou sněhu byl jsem přitisknut na led potoka a nemohl jsem ani na milimetr tělem pohnouti. Prsa, tváře i oči byly sněhem tak stisknuty, že mně bylo těžko oční víčka otevříti. Tento pocit – býti tak sevřen, jako v cementu zalit, beze zbraně proti mocným silám přírodním – byl zoufalý,“ líčil Beutel své pocity v dobovém tisku.
Z laviny ho vyprostilo zachránné družstvo z Luční boudy, vyvázl „jen“ s krevními podlitinami a nalomenými žebry. Takové štěstí neměl začátkem února 1970 brigádník špindlerovské pošty Jan Podhola. Na běžkách měl namířeno na Luční boudu. Nikdy tam však nedorazil, zemřel pod lavinou.
Pojmenovat cesty po významných osobnostech není v Krkonoších ničím neobvyklým. Ze Špindlerova Mlýna k Labské boudě stoupá Harrachovská cesta, z Jilemnice se na Žalý a k prameni Labe klikatí stezka pojmenovaná po učiteli Janu Bucharovi, jméno botanika a praotce Krkonošského národního parku Františka Schustlera nese trasa mezi Luční boudou a Obřím sedlem.
„Tento fenomén je hodně spojen s koncem 19. století a rozvojem turismu. Bylo potřeba cesty pojmenovat také do map a průvodců, barevné značení turistických cest teprve začínalo. Často nesly jméno sponzora nebo někoho, kdo se o značení a rozvoj turistiky velmi výrazně zasloužil,“ poznamenává historik Jiří Louda.
Tradice pokračuje dodnes. Správa Krkonošského národního parku v roce 2014 pojmenovala zeleně značenou turistickou cestu z Horní Malé Úpy přes Lysečinskou horu nad Albeřice po bývalém řediteli správy Jiřím Novákovi.
