Od farmy Hucul na úbočí Janovy hory v obci Vítkovice v západních Krkonoších stoupají po rozkvetlé louce na koních čtyři jezdci, jedna žena a tři muži. Pravidelný jarní výcvik strážců s instruktorkou vrcholí, za dva týdny vyrazí do nejpřísněji chráněných oblastí Krkonoš.
„Za sezonu najezdím průměrně osmdesát hodin. Skloubí se mi v tom dva největší koníčky, pracovat pro park a věnovat se koním. Na Šemíkovi jezdím od začátku, co projekt existuje, je to už čtvrtá sezona. Po zimě je třeba se rozjezdit. Naostro nám to začne první víkend v červnu,“ říká strážce Krkonošského národního parku (KRNAP) David Papík.
Koně vnímá jako velký přínos pro službu. „Reakce turistů je vstřícnější. Kůň je klíčem k otevření konverzace s návštěvníky Krkonoš. Kromě toho strážce na koni budí respekt,“ usmívá se devětadvacetiletý Papík, který patří k nejzkušenějším „koňákům“ Správy KRNAP.
Každý má na sezonu svého koně
Park od roku 2012 spolupracuje s horskou farmou rodiny Karbusických na Janově hoře, která koně pronajímá. Do projektu je od jara do konce léta zapojeno sedm strážců.
„Každý má na sezonu svého koně. Občas se stane, že si nesednou, tak jim je vyměníme. Máme čtyřiadvacet valachů, které jsou k dispozici. To je pro případ, aby nemuseli služby rušit, kdyby náhodou došlo k úrazu,“ říká dcera zakladatelů farmy, třiadvacetiletá Alžběta Karbusická, která má výcvik strážců na starosti. Na jaře, než vyjedou do terénu, je čekají dva až tři tréninky.
Rodina Karbusických patří k těm, kteří v Krkonoších před více než pětadvaceti lety obnovili tradiční budní hospodářství. Na rozlehlých pastvinách, z nichž některé mají v pronájmu, chovají koně i skotský náhorní skot neboli highland cattle, který je znám dlouhou hnědočervenou srstí a dlouhými rohy. Pastviny mají až na Horních Mísečkách v nadmořské výšce okolo 1 100 metrů. Provozují hospodu a ubytování.
„Huculů máme třiaosmdesát, z toho polovina jsou zaježdění koně, kteří pracují, a polovina jsou mladí do tří let. Highlandů máme kolem padesáti. Chováme ještě kamerunské ovce a kozy,“ říká Alžběta Karbusická, která by život v horách za nic na světě nevyměnila. „Mám to tady moc ráda. Ve městě bych žít nechtěla. Když jsem v Brně, strašně ráda se do hor vracím,“ říká mladá žena, která v Brně studuje.
Také Ondřej Moštěk neodolal nabídce a před třemi lety se přihlásil do služby na koních. „Co je pro mě při jízdě na koni nejtěžší? Že nemá brzdu,“ usmívá se třiatřicetiletý muž, když hřebelcuje svého koně jménem Paprsek.
„Naše skupina se nejčastěji pohybuje v hřebenových partiích východních Krkonoš, třeba i na Rýchorách nebo i v Obřím dole či Peci pod Sněžkou. Na lidi působí strážce na koni velmi pozitivně. Je to rozhodně lepší, než kdybychom tam přijeli autem. Kromě toho jsme vidět. Dnes nás čeká výcvik na jízdárně a pak se přesuneme do volného terénu v okolí farmy,“ říká Ondřej Moštěk.
Strážci by měli být velvyslanci národního parku
Správa KRNAP se inspirovala strážci národních parků v severní Americe. Krkonoše patří ve střední Evropě k jediným národním parkům, kde strážci dohlíží na pořádek z koňského sedla. KRNAP před tím využíval koňskou sílu pouze ke stahování dříví z málo přístupných oblastí.
„Strážce na koni je jednou z dalších možností, jak oslovit návštěvníky hor. Když jde sám pěšky, s lidmi se pozdraví a to je vše. Turisté nemají chuť ani důvod pohovořit. Kdežto když jedou dva na koních, budí zájem, lidé je sami zastavují, chtějí se s nimi vyfotografovat, zeptají se, co je zajímá. Tuto interakci potřebujeme a chceme. Strážci by měli být velvyslanci národního parku, pomocníky a nikoli pouze represivní složkou, jak je někteří mohou vnímat,“ dodává mluvčí Správy KRNAP Radek Drahný.
Lidé je budou moci na hřebech potkat do konce září, a to v západních Krkonoších na trase Janova Hora - Rovinka - Horní Mísečky - Vrbatova bouda - pramen Labe a ve východních Krkonoších na trase Rennerovky - bufet Na rozcestí - Výrovka.
