Je bývalým světovým šampionem, z hokejových šampionátů má i dva bronzy a v NHL byl třeba členem dnes už nevídané české party v New York Rangers. Jenže poslední ostrý zápas hrál Petr Průcha před šesti lety, pak už se kvůli následkům z otřesů mozku k profesionálnímu hokeji nevrátil.
Ovšem nemusí to trvat dlouho a ze šestatřicetiletého chlapíka zase může být světový šampion. Průcha totiž propadl kouzlu jet surfů (surfů s motorem) a po dvou závodech Světového poháru, z nichž ten druhý se konal o víkendu v Brně a první v Abú Zabí vyhrál, mu patří druhá příčka.
„Když po startu dostanete pár ran a jet surfy do sebe narážejí, protože nikdo nikoho nechce pustit do první zatáčky, je to adrenalin. A právě jeho vybití je věc, proč to dělám. To mi po skončení hokejové kariéry hodně chybělo. Poměr vybití adrenalinu a míra nebezpečí pro mou hlavu je absolutně snesitelná a rád to podstupuju.“
Jet surfy, jinak ryze český vynález, poprvé viděl před pěti lety na exhibici v Praze. Pak zjistil, že je prodávají v Miami, kde na podzim a v zimě žije, a už nebylo cesty zpět. Učil se, zdokonaloval a před dvěma lety poprvé okusil i závod Světového poháru. Postupně se zlepšoval a letos se zařadil mezi špičku. Když vyhrál první z letošních šesti klání, referovaly o tom i zámořské weby zabývající se NHL.
„Hodně mi pomáhá fyzička z hokeje. Ta mě dělá konkurenceschopným, protože technicky na tom nejsem stejně jako závodníci, kteří začínali před deseti lety.“
Ono se to nemusí zdát, zvlášť když je surf poháněný motorem, ale je to pěkná šichta. Na prkně jste v podřepu, musíte ustát vlny i vlnky, však i ta třiceticentimetrová s vámi pořádně zamává. Do toho soupeříte s ostatními. „Když jedete dvě tři minuty naplno, je to jako byste byli deset minut ve dřepu. A finále trvá patnáct minut, což představuje obrovskou silovou vytrvalost. Je to strašný záhul. Nejde jen tak přijít z pláže a rychle projíždět zatáčky jako ti nejlepší.“
Koneckonců i ti technicky nejvyspělejší, když se vracejí po zranění a bez tréninku, trpí. V polovině finálového klání často padají, protože jim dojdou síly.
„Když před vámi někdo spadne, je to hodně nebezpečné. Musíte se okamžitě vyhnout, nebo když nemáte kudy, tak z prkna vyskočit. Ono okamžitě ztrácí rychlost, a i když má 20 kilo, tak samotné vám neublíží. To kdyby vás přejel člověk a ještě se zapnutou tryskou, mohlo by to dopadnout ošklivě,“ líčí Průcha. A přidává: „Spadnout v plné rychlosti je opravdu rána jako dělo. Voda vás nepustí ani pod hladinu, párkrát si poskočíte, jak když hodíte kamínkem žabku. Ale většinou se v závodech padá v zatáčkách, kde taková rychlost není, takže to není nijak bolestivé.“
Když má porovnat jetsurfové rány s těmi, které schytával u mantinelů, usměje se. „Bomby, které jsem dostával při hokeji, byly ještě o stupeň výš.“ Hokej chodí dál „rekreačně“ hrávat do pražských Letňan. Slůvko rekreačně skutečně zaslouží být v uvozovkách, neboť parťáky mu jsou hokejové ikony jako Nedvěd, Eliáš či přes léto Pastrňák. „Hokej je tam fantastický, padá hodně gólů, protože se hraje bez obran.“
Zároveň je z něj vášnivý televizní příznivec hokeje. Sleduje NHL, světové šampionáty a vysvětluje, že v současnosti se hraje nejkrásnější hokej. „Posledních pět let mě jeho sledování strašně baví, protože je nejúžasnější, co kdy byl. Přestaly se upřednostňovat bránící systémy. Hraje se nahoru dolů a každý hráč je hokejista jako blázen. Už tam nejsou žádní méně technicky zdatní hráči.“
Fascinuje ho rychlost i to, že z hokeje nevymizela tvrdost, leč zůstává ve stínu technického umu hráčů. Vybaví si (i nedávnou) minulost, kdy třeba v NHL měla Philadelphia oprávněnou pověst tvrďáků. „Jen to mlátili a s hokejem to nemělo až tak společného. Nemyslím si, že hokej teď o něco přišel. Nějaké bitky zůstaly pořád, a když se to řeže, tak ještě ve větší rychlosti, takže nevím, na co by si mohl fanoušek stěžovat.“
Už za trenéra Jandače chválil Průcha hru reprezentace, teď po šampionátu na Slovensku volí stejná slova. „Hráli jsme skvělý hokej. V zápase o bronz jsme byli lepší než Rusové a jediné, co nás mohlo porazit, bylo, když se to dostane do nájezdů. Tam jsem si myslel, že budou mít navrch. A měli.“
A tak dál zůstává jedním z 25 hráčů, kteří jako poslední pro Česko získali velkou hokejovou medaili.
