V přípravném zápase s Ústím nad Orlicí, předposledním, který Hradec sehrál v končící zimní přípravě, ho totiž jeden ze soupeřových hráčů zasáhl do nártu pravé nohy, který měl na podzim zlomený.
Filip Zorvan z Hradce Králové (uprostřed) se snaží dostat k míči před protihráči z Ústí nad Orlicí.
Naštěstí pro dvaadvacetiletého hradeckého fotbalistu bez jakýchkoliv následků. „Hned takhle na začátku jsem si ověřil, že noha drží,“ těší Zorvana.
Že tomu tak opavdu je a že bude připravený naskočit za necelé dva týdny do ligového kolotoče, který opustil na konci září loňského roku, byl i včerejší den. Zorvan v něm totiž nastoupil v základní jedenáctce hradecké juniorky a odehrál v něm rovněž poločas, na rozdíl od sobotního duelu s Ústím nad Orlicí první.
Stejně jako v sobotu vstřelil gól, kterým v Uhříněvsi, v zápase s domácími Bohemians 1905 vyrovnal na 1:1 a položil střelecký základ k vysoké výhře svého týmu v poměru 5:1.
Na fotbal jste se prý hodně těšil, takže i na juniorku?
Určitě, každý zápas, v němž můžu hrát, mi v tuhle chvíli hodně pomůže. Pět měsíců jsem nehrál, a i přestože jsem v poslední době mohl trénovat naplno, tak herní zatížení je něco jiného.
Filip Zorvan
|
Na zápas jste po po zářijovém zápase v Chrudimi, kde jste si zlomil zánartní kůstku, čekal pět měsíců. Přitom to na začátku prý tak vážné nevypadalo...
Já jsem ten zápas dokonce dohrál a ještě do půlky týdne jsem trénoval. Jenomže bolest byla čím dál větší, tak jsem šel za lékařem, aby mi dal nějakou injekci. On mě ale raději poslal na kontrolní rentgen a na něm se teprve zjistilo, že je to zlomené..
I tak ale je pět měsíců až nečekaně dlouhá doba.
To ano, protože já jsem měl nejprve čtyři týdny sádru a teprve pak jsem šel na zadrátování.
Proč až za tak dlouhou dobu?
Protože jsem nechtěl, aby se mi v noze někdo pitval, i když mi doktoři doporučovali na to jít. Šel jsem na to nakonec i proto, že jsem si vyslechl rady od jiných, kteří měli stejné zranění a protože na to nešli, tak jim to třeba znovu prasklo i jen při běhu. Takhle to v tom postiženém místě prasknout už vlastně nemůže.
Přišel jste tím ale o měsíc času.
To je sice pravda, ale podzim bych už stejně nestihl a přišel tak o leden. I takhle budu na začátek jara připravený.
Zimní přípravu jste ale měl hodně neobvyklou, celý leden jste se mohl věnovat jen posilovně a s týmem jste netrénoval. Hodně těžké?
Dost, zažil jsem to poprvé a čekání na to, až budu zase trénovat s týmem, bylo strašné. Dívat se z posilovny na to, jak kluci trénují s míčem a dělají nějaké zajímavé cvičení, nebylo nic moc, balon a hřiště hodně chyběly.
Od začátku února už ne, musel jste se na začátku šetřit?
Právě že naštěstí ne, o tom, že noha už nemůže prasknout v tom místě, jsem už mluvil. Kluci, kteří se vracejí po zranění kolena, na tom jsou hůř.
Druhou polovinu podzimu jste musel jen sledovat, pro tým dopadl dobře, je ve hře o přední příčky. Co čekáte od jara?
Že to potvrdíme. Není tajemstvím, že chceme být nahoře. Na co to bude stačit, teprve uvidíme.
