Zájem AC Milán není velký, tvrdí Jankto. Táhne ho to do Londýna

Hráčů, o které by stál či je alespoň sledoval italský AC Milán, v české reprezentaci moc nenajdete. V současnosti je pravděpodobně tím jediným Jakub Jankto, jednadvacetiletý záložník, z nějž se během půl roku stala důležitá postava národního týmu. „A právě reprezentace pro mě pořád zůstává nejvíc,“ ujišťuje.

Nic na tom nemění ani deklarovaný zájem ze strany jednoho z nejslavnějších italských klubů. AC Milán se podle kuloárních informací o Janktovy služby zajímá od léta. „Vidíte, a já jsem furt v Udine,“ směje se v jednom z plzeňských hotelů, den po reprezentačním návratu z Ázerbájdžánu. 

„Se mnou pozornost takového klubu nic nedělá. Samozřejmě vám nemůžu konkrétně říct, co se děje a neděje, ale zájem AC Milán je z těch klubů, o kterých vím, ten nejnižší. V létě byly ve hře spíš jiné varianty,“ přiznává Jankto.

Co řekl Jankto o reprezentaci

O výhře v Ázerbájdžánu
„Ať si říká, kdo chce co chce, vyhrát tam není jednoduché, hlavně na tom terénu, to nebyla tráva, to byla umělá tráva... Ale pozitivní bylo, že jsme měli okolo třiceti střel, byli jsme aktivní.“

O nafilmované penaltě soupeře
„Kuriózní situace. Viděl jsem to ze záznam a je neuvěřitelný, co se na téhle úrovni může stát. Ale pak jsme se dobře zvedli jako tým, dali jsme branku a mohli jsme přidat další.“

O svých neproměněných šancích
„Dařilo se mi tlačit víc do koncovky, což po mě trenér chtěl, ale bohužel se mi nepodařilo dát gól. Zvlášť ta první situace mě mrzí, stačilo jen uklidit míč hlavou do brány a já trefil boční síť.“

O radosti z výhry, která ale nic neřeší
„Kdyby se ještě hrálo o šampionát, radost by byla samozřejmě větší, ale pořád jde o kvalifikační zápas za národní tým a každé takové utkání, které můžu hrát a vyhrát, je pro mě osobně hodně cenné. Je to nejvíc, čeho v kariéře můžu dosáhnout.“

Slávistický odchovanec zároveň tvrdí, že ho to z Itálie po necelých čtyř letech táhne ven. „Hrozně mě zajímá, jak se fotbal hraje v Německu nebo v Anglii,“ naznačuje, kam směřuje svou pozornost.

Že vám to zní příliš sebejistě, nebo snad přehnaně sebevědomě? Jankto se nebojí, umí se prosadit a mockrát to dokázal.

Nevěřili mu, když ze Slavie v létě 2014 přestoupil rovnou do Udine. Jenže on sám pochybovačům dokázal, že to byl správný krok. Od loňské sezony hraje stabilně Serii A, od března je důležitým členem i pro reprezentaci.

Budete po Patriku Schickovi dalším českým fotbalistou, který udělá velký přestup?
Když vidíte zájem ostatních klubů, dobíjí vás to, nutí vás to pracovat dál. To sice rozhodně neznamená, že kdyby se o mě nikdo nezajímal, nepracoval bych. Ale když cítím, jak je to blízko, dávám do všeho sto padesát procent.

Počkejte, vážně je přestup tak blízko?
V létě byly nějaké varianty, ale s agentem jsme se dohodli, že bude lepší počkat ať už do ledna, nebo až do příštího léta. V Udine se mi daří a chci tam dál podávat co nejlepší výkony a pokud možno přidat také nějaké góly.

Když přestupoval vás kamarád Schick, jen se v rámci Itálie posunul do lepšího klubu, známé prostředí však neopustil. Vás to ale táhne jinam, že?
Přesně tak. Už minulý rok jsem o tom mluvil. V Udine jsem tři a půl roku, skoro čtyři, takže cítím, že pro mě nastal ten správný čas, abych změnil prostředí, zemi. Jsem zvědavý, jak se hraje fotbal například v Německu nebo v Anglii. Zvlášť ta mě hodně táhne.

Budete konkrétnější?
Londýn! Ten se mi líbí. Byl jsem tam na prázdninách a to město mě opravdu hodně zaujalo. Ale já chci celkově poznat jejich kulturu, chci se perfektně naučit anglicky. Kdyby taková nabídka, nebo zájem opravdu byly, byl bych nesmírně šťastný.

V souvislosti s Anglií se ale neustále mluví o specifikách tamního fotbalu. Že je fyzicky náročnější, důraznější, tvrdší...
A to je zatím právě moje největší slabina. Kdybych se naučil chodit do soubojů jako například můj spoluhráč Valon Behrami, to bych byl úplně jiný hráč. On jde se žlutou kartou do souboje, jako by chtěl protihráče zabít a přitom čistě odehraje míč. Věřím, že právě Anglie by mě k něčemu takovému vychovala, i když každý fotbalista má trochu jiné předpoklady, jiné silné stránky. 

Co konkurence? Ta je v Anglii obrovská na každém postě, v každém týmu.
A kde není? Když jsem před sezonou přišel do Udine, bylo tam šedesát hráčů. Přesvědčit v takové situaci trenéra, že si zasloužíte být v kádru, natož v základu, je opravdu hodně těžké. Každou přípravu, každý měsíc, každý trénink musíte makat na sto procent, abyste si tu důvěru získal.

Mimochodem, jaká je vlastně atmosféra v Udine. Váš nový spoluhráč Antonín Barák mluvil o tom, jak se v klubu střetávají obrovská ega, jak si někteří hráči přihrávají jen mezi sebou. Vnímáte to podobně?
Ne, ne. Já bych neřekl, že je to až takhle napjatý a ani sám Tonda to takhle doslova nemyslel. Je logické, že jsou vám někteří hráči sympatičtí, když jste Čech, budete se v kabině bavit s Čechem, jako Argentinec zase s Argentincem. A když pak na hřišti vidíte toho svého parťáka, tak mu balon přihrajete, ale není to tak, že by někdo vzal míč a hledal jen toho jediného. Kdyby to takhle vypadalo, určitě bychom teď naposledy nevyhráli nad Sampdorií čtyři nula.