Oprýskaná stavební buňka uprostřed zablácené nakládky. V rohu praskají rozžhavená kamínka a pan správce hned ve dveřích nabízí: „Kávu si dáte? Může být překapávaná?“
Dám si rád, děkuju.
Uvařená káva po chvíli provoní místnost, která je polepená především fotbalovými plakáty, jenže správce ještě odbíhá: „Nezlobte se, musím přeparkovat bobíka, přivezou mi fůru náklaďákem.“
Milan Škoda dopne černé montérky až ke krku, nasadí čepici a vyrazí k bílému bagru pod hromadou hlušiny. Pražské Malešice, kousek od železničních kolejí. Tady úřaduje fotbalový táta roku 2016.
Jeho kluci válí.
Góly bratrů Škodů64 gólů ve 219 zápasech v lize nastřádal starší Milan, letos na podzim se trefil osmkrát. V reprezentaci přidal další čtyři zásahy. 23 branek v 91 ligových zápasech nasázel mladší Michal. Na podzim jich dal deset a se sparťanem Lafatou vedou tabulku střelců. |
Ten starší, 30letý Milan junior, je hrdinou Slavie a Chorvatům vstřelil gól na mistrovství Evropy.
Ten mladší, 28letý Michal, nadchl Brno. Na podzim nasbíral deset gólů, nikdo jich v lize nedal víc.
„Jsem pyšnej, ale klukům to neříkejte,“ poví táta Škoda, když se konečně usadí k úhledně složeným šanonům.
Sám býval útočníkem, v Bohemians kopal pod legendárním trenérem Pospíchalem, zahrál si nezapomenutelné zápasy proti Tottenhamu v Poháru UEFA, za jednadvacítku se trefil proti Portugalcům.
Ač mu táhne na 54, hraje fotbal dodnes, s komentátorem Bosákem za béčko strašnického Unionu: „Je to divné, když mi osm frajerů z jedenácti řekne před výkopem: Dobrý den. Ale dokud nebudu jen do počtu, chci hrát a provokovat dál.“
Provokovat? Jsou kluci po vás?
Vůbec, na můj vkus byli vždycky příliš hodní. Marně jsem jim opakoval: Nebuďte měkejši!
Cestičku jste jim nečistil, ne?
Ani nápad. Když jsme hrávali Člověče, nezlob se!, švindloval jsem, abych kluky porazil. Stačí vám to? Víte, se mnou se život nikdy nemazlil. Tátu jsem nepoznal a máma se otrávila oxidem uhelnatým, když mi byl rok. V Trutnově mě vychovávala babička se strejdou, kterému dodnes říkám brácho.
Drsné.
Nebyl to zrovna nejšťastnější vstup do života, ale nestěžuju si. Jsem dítě ulice a všeho, čeho jsem dosáhl, dosáhl jsem díky sobě. Chtěl jsem, aby tak vyrůstaly i moje děti. Hoši, něco chcete? Po něčem toužíte? Dobře, budu vás podporovat, ale vybojovat si to musíte sami.
Proto kluci vyrůstali v menším pražském klubu ČAFC?
I Milan, když už byl dávno v dospělém fotbale, se mě ikskrát ptal: Táto, proč jsi mě nedal do Slavie? Do Bohemky? Protože jsem chtěl, aby se nejdřív otrkali. Říkal jsem jim: Když budete dobří, výš si vás vezmou, nebojte se. I když ta cesta byla trochu delší, potvrdilo se, že Čafka pro ně byla ideální škola.
Talent jste v nich viděl?
Odmalička. Oba měli něco, co já nikdy neuměl.
A to?
Na Milana stačilo zařvat, rozběhl se a ukličkoval šest lidí najednou. Pořád má vynikající krátkou kličku na místě, jen ji moc nevyužívá. Viděl jsem všechny talentované kluky v Praze a věřte mi, že lepší desetiletý kluk tu nehrál. Milan dal šestadevadesát gólů ve dvaceti zápasech. Jako stoper. A Michal? Začínal jako levý bek, odmalička trochu vychcánek jako já a hlavně levák. To je kategorie sama o sobě, každý levák je originál. Oni umějí, co se praváci nikdy nenaučí.
TAKHLE SLAVÍ GÓLY. Milan Škoda (na levé fotografii) pálí za Slavii, Michal Škoda za Brno.
Vážně vám schází, že nejsou víc důrazní? Nezdá se mi to, rozdají přece dost ran.
Já jsem byl na hřišti hrozný grázl, tohle mi u kluků pořád trochu chybí. Když jsem je trénoval, často ode mě slyšeli: Nebojte se! Nechci se chlubit, ale i když mám o patnáct čísel míň než oni, hlavičkář jsem lepší. Mám výskok, načasování, a kdyby přede mnou stála betonová zeď, stejně skočím. Z pěti ligových gólů, co jsem dal, byly tři hlavou.
Máte spočítáno, jak jsou na tom synové?
Milan čtyřiašedesát, Michal třiadvacet. Když přičtete pět mých, chybí Škoďákům už jen osm gólů do stovky. Doufám, že ji na jaře trhneme.
Jak to prožíváte, když jsou Škoďáci na vrcholu? Všude kolem máte vylepené plakáty synů.
Jsem pyšnej, ale neříkejte jim to. V novinách si vystřihuju každou zmínku, ať mají kroniku. Dřív to nebylo tak žhavé, teď nemám čas všechny články nalepovat do sešitů. Všude je nějaký Škoda.
Povedli se vám.
Pro mě je nejdůležitější, že mají rádi fotbal a jsou slušní lidé. Když byli malí, neřešil jsem čtyřky z matiky, ale trval jsem na tom, aby nevynechali jediný trénink. Jinak jsem jim dával absolutní svobodu.
Chodí za vámi někdy do práce?
Čtrnáct let jsem visel na laně, dělali jsme výškové práce, káceli stromy, natírali fasády, čistili žlaby. Kluci občas přišli na brigádu. Nebojte, oni vědí, jak tvrdě se vydělávají peníze. Ve čtvrt na šest vstávat, celý den makat, pak jít ještě trénovat. O to víc si musí vážit toho, že si zatím můžou vydělávat fotbalem.
Není vám kvůli tomu líto, že nežijete v éře synů?
Nestýskám si. Já býval zlobivej, měl jsem rád pivo a volnost. V lize jsem si zahrál přes sedmdesát zápasů, Pohár UEFA jsem ochutnal, Ajax jsme porazili, tleskal mi vyprodaný Ďolíček, do jednadvacítky jsem se dostal.
Ale...
Žádné ale. Já bych neměnil. Žil jsem v jiné době, žádnej problém, žádná deprese. I když kdejakej zelinář nebo řezník, když s námi vyrážel na pohár, měl po kapsách víc peněz, než bych byl schopný vydělat za deset let.
Mluví z vás zkušenost, ale vidíte i na synech, že vyspěli?
Jednoznačně. Čiší z nich sebevědomí, což jsem do nich pořád cpal. Já se o sebe musel starat sám, v patnácti odjet do České Třebové vlakem na zápas, pak do Hořic na učení. Kluci se mě kolikrát ptali: Jak si můžeš tolik věřit? Protože mě život naučil. Vždyť je jedno, kdo proti tobě hraje. I proti Messimu musíš jít s pevnou vírou, že vyhraješ. Bez toho jsi poražený předem.
Vy jste tvrďák za každé situace?
Měkejš nejsem, ale když si třeba Katka Neumannová jela v Turíně pro zlato, dojalo mě to k slzám. U kluků mě přepadají jiné pocity. Ptám se sám sebe: Nemohli jste hrát ještě líp? V čem se můžete zlepšit? Ale jsem šťastný, že mě přerostli.
Radíte jim?
To vůbec. Leda když sami přijdou. Jakmile vkročili do velkého fotbalu, přestal jsem se do toho montovat. Ať poslouchají rady trenérů.
Co když vám ten starší prchne na angažmá do Číny?
Ať si jde, jestli chce, vždyť se zase vrátí. Ale já myslím, že ještě zůstane ve Slavii. Čekají miminko, kam by se plahočil?
Myslíte, že se vaši kluci můžou ještě zlepšit?
Myslím, že by bohatě stačilo, kdyby se dva tři roky udrželi na téhle úrovni.
To by se mohli potkat v reprezentaci, ne?
Oni spolu hráli jen jeden poločas za béčko Bohemky, takže by to bylo super. Teoretická šance žije, ale neupínám se k tomu.
Kdybyste si musel vybrat: komu přejete korunu pro krále střelců? Michal je se sparťanem Lafatou na deseti gólech, Milan dva zásahy ztrácí.
Když to musí být, trochu víc přeju Míšovi.
Prozradíte proč?
Protože Milan už si část slávy užil a protože Michal seknul s kouřením, což já nikdy nedokázal.
Zase jste seknul s alkoholem.
Kořalka mě nebavila, víno nechutnalo, ale piva bylo hodně. Už patnáct let jsem abstinent. Měl jsem vážné problémy se slinivkou, čtyři hodiny mě operovali, překopali mi žlučovod. Naštěstí jsem byl v dobrých rukách.
Fandil jste mladšímu synovi, aby zvládl boj s kouřením?
Ani mi to neřekl, prevít. Zato mám nádhernou historku ze Střížkova, když mi oznámil: Tati, jedeme do Chomutova, tam mi něco nastřelí do ucha, zaplatíš pětikilo a já už nekouřím. Tak jsem zaplatil naftu, doktora a druhý den koukám, Michal zase vypaluje. Milan to nesnášel, smrdělo mu to.
A vám?
Přece nebudu někoho peskovat, když kouřím celý život. Michal mi slíbil, že mi zaplatí stejnou léčbu, která pomohla jemu. Třeba se ještě hecnu, abych se návyku zbavil.
