Při prvním brněnském angažmá fanoušci na Škodu nadávali. Ve vyhnanství na Žižkově, kam nechtěného čahouna Zbrojovka poslala na hostování, se chtěl na fotbal vykašlat. Ve skomírajícím klubu mu nechodila výplata. Užíral se. Nechoval se jako profík. „Fotbalu jsem nedával vše,“ přiznává Škoda.
Ze všeho se ale dokázal vyhrabat. Inspirací mu byl i příběh staršího a slavnějšího bratra Milana, který se v pražské Slavii stal modlou a prostřílel se až do reprezentace. „Když se brácha rozjel a dával góly, říkal jsem si, že to musí být i ve mně,“ povídá brněnský kanonýr. „Vyrůstali jsme spolu, hráli spolu každý den a nechtěl jsem zůstat pozadu,“ dodá mladší a letos gólovější Škoda.
Až do letošní sezony se hodně vašich rozhovorů točilo kolem bratra Milana. Přiznejte, neštvalo vás to trochu?
Ale ne, vůbec. Vnímal jsem to tak, že jsem byl šťastný, jak se mu daří. Vím, co všechno jsme spolu prožili. Když byl v Bohemce, poslali ho rozehrát do Manětína, měl to hodně těžký. Když se mu začalo dařit, dával góly a dostal se do reprezentace, byl jsem nadšený. Potom dvěma góly otočil zápas s Kazachstánem (Češi v kvalifikaci o Euro vyhráli 2:1 – pozn. red.), na Euru dal krásný gól Chorvatsku. To jsou prostě příjemné věci a jsem rád, že takové otázky zodpovídám.
Cítíte, že teď se lidé víc zajímají o vás než o to, že jste Milanův mladší bratr?
Trošku to cítím, ale zároveň jsem hned přemýšlel o tom, že bychom mohli mezi sebou bojovat o korunu krále střelců a skončili bychom se stejným počtem gólů (usměje se).
Sledoval jste vždycky bedlivě tabulku střelců?
Dívám se na ni odjakživa, i když jsem hrával v divizi, ve třetí lize nebo dorostu. Ale nahoře jsem naposledy býval někdy v žácích v nižších soutěžích, kde jsem dával hodně gólů. Už na minulou sezonu na jaře se mi na tabulku koukalo celkem dobře. Brácha měl čtrnáct gólů, já sedm a byl jsem spokojený.
Všímá si vás i trenér Karel Jarolím, který tento týden o vaší reprezentační nominaci pronesl: „Je to ve hře, všichni vidí, že se nebojím dát šanci každému, kdo si ji zaslouží. Ale zase aby nebylo přeškodováno.“ Co vy na to?
Je příjemné, že se o mně ví a že mě sleduje. Jsem za to samozřejmě rád, ale musím v takových výkonech pokračovat a dál dávat góly, abych mohl být povolaný a mohlo být přeškodováno (směje se).
Máte životní období, souhlasíte?
Jo, určitě. Nikdy se mi takhle nedařilo. Jsem rád, že mi to tam padá a že spoluhráči mi připravují takové šance. Ale bylo by mnohem lepší, kdybychom byli na šestém místě než na třináctém.
Čím to, že se letos tak často dostáváte do zakončení?
Snažím se víc hledat prostor na střelbu, ale je to hodně o spoluhráčích. Vidí, že se mi daří a že umím dát gól. Častěji mě hledají, dá se říct, že existuje nějaká sehranost.
Máte nějaké fotbalové vzory?
Nejvíc se mi líbí Zlatan Ibrahimovič, který je neuvěřitelný. Svým projevem je výjimečný, po hřišti se vlastně potuluje a chodí. Potom dá dva tři góly a nikdo mu nemůže nic říct. Když jsem četl jeho knížku, pochopil jsem, že při bránění odpočívá, aby měl sílu dopředu. I to se mi na něm líbí.
Snažil jste se ho napodobit?
Jo, člověk na to myslel, že by si víc odpočinul. Spíš se víc snažím oddechnout vzadu při bránění v bloku. Ale nedělám to tak, že bych někde zůstal stát, to ne. To si ani nemůžu dovolit. (usměje se)
Přemýšlel jste, kdy se to zlomilo a začal jste střílet góly?
Bylo to asi minulou sezonu na jaře, když jsme hráli na Slovácku. Předtím jsem asi na tři kola vypadl ze sestavy. Nelíbilo se mi to, když jsem předtím odehrál celý podzim v základu. Nebyl jsem naštvaný na trenéra, ale sám na sebe. Na Slovácku jsem nastoupil a trefil jsem takový hezký volej a od té doby se daří.
Přidal jste v tréninku?
Za dobu, kdy jsem věděl, že nebudu hrát, jsem se snažil přidávat si. Bylo to jedno, když jsem nehrál. Začal jsem myslet i víc na jídlo, prostě abych udělal všechno pro to, abych se do sestavy dostal.
Strava nebyla jediná změna v životosprávě, že?
Jo, tam jsem toho změnil hodně. Postupem času jsem poznával, že strava je hodně důležitá. Vybírám si jídla, která jsou zdravější a lehčí, už tři čtyři dny před zápasem. V podstatě už nepiju vůbec alkohol. A předtím jsem kouřil opravdu dlouho a hodně, teď se už devět měsíců držím.
Neřesti v soukromí se trenéři nemusí dozvědět. Co ale kouření, to jste musel nějak tajit?
Samozřejmě jsem si před trenérem nezapálil, ale nějak jsem to netajil, kouřil jsem 13 let. Schovával jsem se možná v dorostu.
Neměli trenéři tendence vám kouření zakazovat?
To ne. Vlastně ani nevím, jestli to úplně všichni věděli. Ti poslední, třeba i pan Kotal, to ale věděli. Tím, že jsem neměl s fyzičkou žádný problém, nikdo se mnou nic neřešil. Rozdíl by byl, kdybych třeba nemohl běhat, to by se řešit muselo.
Proč jste se rozhodl sám od sebe?
Už mě to přestalo bavit a chutnat. Myslím, že devadesáti procentům kuřáků to nechutná, je to jen závislost. Já vykouřil krabičku denně a užil jsem si to třeba jenom po jídle, jinak mi ta závislost vadila. Třeba jsme jeli tři hodiny autobusem a já už přemýšlel, jak z něho vylezu a zapálím si.
Máte odhad, kolik profesionálních fotbalistů kouří?
To nedovedu spočítat, ale v jednom mančaftu to vždycky může být čtyři pět lidí. Vždycky se najde nějaká taková skupinka.
A co ostatní věci? Co už neděláte?
Bylo toho víc... Celý týden se snažím pít jen vodu. Omezil jsem kolu, kterou jsem měl rád. A co se týče jídla, snažím se jíst kuřecí nebo krůtí maso, rýži, těstoviny. Večer hodně ovoce a hodně zeleniny.
Rozdíl mezi Michalem Škodou v roce 2013, když ho Zbrojovka začala posílat po hostováních, a teď je na trávníku značný. Postřehl jste to i sám?
Abych řekl pravdu, změna podle mě není tak velká. Chápu, že ostatním to přijde jinak. Když jsem přišel do Brna na první zápas, dal jsem dva góly a bylo to v pořádku. Potom se ale celkově Brnu nedařilo a já se s tím svezl. Změnil se trenér, přišel pan Kotal, ale já už jsem neměl možnost pod ním hrát a musel na hostování do Žižkova, pak do Českých Budějovic.
Neříkáte si, že tohle gólové období mohlo přijít dřív?
Taky mě to napadlo. Mohlo i nemuselo. Je to těžká otázka.
Zajímavé. Myslel jsem si, že tehdy jste hostování bral spíš jako vysvobození.
Ne, naopak. Měnil se trenér a já jsem ani neměl možnost to pod ním zkusit. Byl tu tři dny, ale já hned šel pryč. Odchod na Žižkov mě štval. Jediné pozitivní bylo, že to bylo v Praze. Ale věděl jsem, že tam jsou problémy s penězma a budu nějakou dobu bez výplaty, což se samozřejmě potvrdilo. Na Žižkově nešlo ani o fotbal, těžko se na něj myslelo a přemýšlel jsem o hodně věcech. Fotbalu jsem nedával všechno, co se týče životosprávy, což je hrozně důležitý. Jídlo, okolní vlivy a tak. Člověk přemýšlel, jestli se na to nemá vyprdnout. Hodně mi ale pomohla rodina a jsem rád, že jsem u toho zůstal.
Po Žižkově jste ale zamířil z Brna zase pryč. Jak to?
V létě jsem se vrátil a trenér Kotal si mě chtěl nechat, ale v Brně jsem se nedomluvil na smlouvě. Naštěstí přišly Budějovice a byl jsem moc rád, že jsem mohl hrát ligu. Nejvíc vám dají zkušenosti, tím mi to angažmá hodně pomohlo.
Vysocí hráči v ofenzivě, kteří nejsou produktivní, nepatří mezi oblíbence fanoušků. To jste taky v Brně pocítil, že?
Máte pravdu, v tomhle to nemáme nejlehčí. Když ale dáváte góly, lidi jsou spokojení (usměje se). Nemůžete se zavděčit všem, někteří vás mají rádi, jiní ne. Nějak moc to neřeším.
Bylo to tak vždycky?
Osobně mi nikdo nic neřekl. Jediné, co jsem dřív dělal, bylo, že jsem si přečetl diskusní fóra. Psalo se tam, že jsem nemehlo a tak. Věděl jsem ale, že to tak není. Celková hra Zbrojovky před nějakýma třema rokama nebyla dobrá a tehdy jsem to tak nějak odnesl já. Přečetl jsem si to a řekl si, že to příště neudělám. Nemá cenu tohle o sobě poslouchat.
Doma máte čtyřletého syna a dvouletou dcerku. Poznají, že se taťkovi teď daří?
No, doma řvou: „Zbrojovka!“ Nevím, jestli vyloženě poznají, že se daří, nebo ne, na to jsou malí. Když mě ale vidí v televizi, začnou řvát. Je to roztomilý.
Na stadioně si už zakřičeli?
Jsou takoví divočejší a přítelkyně by to asi sama neukočírovala, hodinu a půl by nevydrželi sedět, takže zatím na fotbale nebyli. (usměje se) Ale až budou starší, určitě začnou chodit. Zatím jim to stačí doma.
Ptám se na rodinu proto, že fotbalista blížící se ke třicítce začíná myslet jinak. Lákala by vás cizina, kde byste si mohl vydělat?
Určitě. Úplně na to teď nemyslím, ale pokud by nějaká nabídka přišla, určitě bych se tím zabýval. Muselo by to být dobré po fotbalové i finanční stránce.
A kdyby dorazilo něco z české ligy?
Kdyby to byl klub jako Sparta nebo Slavia, určitě bych se nebránil.
Sparta? Myslel jsem, že ve vaší rodině jsou slávisti.
Táta je spíš napůl Bohemka, napůl Slavie. Je totiž z Vršovic. A myslím, že by mi Spartu doma odpustili. Možná přítelkyně ne, je zarytá slávistka a nadšená by nebyla. Ale kdyby to přišlo, musela by to skousnout (usměje se).
