Je to možná nespravedlivé, ale právě tenhle moment si asi většina fanoušků dodnes ve spojitosti s Cantonou vybaví jako první. Tehdy, v lednu 1995, vyfasoval za šokující reakci v zápase s Crystal Palace tvrdý trest: platil vysokou pokutu, přišel o kapitánskou pásku ve francouzské reprezentaci, ale co ho mrzelo nejvíc: devět měsíc nesměl hrát fotbal.
Když v úterý oslavil padesátiny, logicky se na tuhle chvíli (nejen) v anglických médiích vzpomínalo. Ale byla by chyba kvůli ní zapomenout na ostatní Cantonovy kousky. Někdy podobně bláznivé a rebelské, ale mnohem častěji geniální, neopakovatelné.
Tak třeba gól v zápase se Southamptonem, krátce před Vánoci 1996. Nepamatujete? Cantona nejdřív na polovině hřiště prokličkoval mezi dvěma soupeři, pak si na hranici vápna narazil míč s Brianem McClairem a všiml si, že gólman Pérez vyběhl daleko. Bez dlouhého přemýšlení do míče dloubl, ten se obloučkem snášel k brance, lehce ťukl do tyče a zapadl do sítě.
Nádhera! I Karel Poborský, který tehdy Cantonovu kulišárnu sledoval zblízka, hned běžel gratulovat, ale francouzský samorost nijak zvlášť neslavil. I když dal možná nejhezčí gól kariéry, jen se otočil, s kamenným výrazem ve tváři si prohlédl reakci okolí a pomalu zvedl ruce k nebi.
I to byl jeho styl, vždy dokázal vymyslet něco neobvyklého. Tak se zrodilo třeba jeho poznávací znamení: zdvižený límeček u dresu. Spodní část Cantonova krku neměli fotoreportéři šanci zachytit, zakládal si na tom, že i na hřišti vypadá jako šlechtic. Malí kluci ho hned začali napodobovat, na dětských hřištích byl v devadesátých letech tenhle „módní styl“ hodně rozšířený.
Jestli se něčím Cantona vyznačoval, bylo to gigantické sebevědomí a žádný respekt k autoritám. Když ho francouzská disciplinárka na začátku devadesátých let potrestala měsíčním zákazem startu za hození míče do obličeje rozhodčího, během slyšení všem členům komise oznámil, že jsou „idioti“. Trest se zvýšil na dva měsíce a svérázný útočník poprvé ohlásil konec kariéry. V pětadvaceti!
K návratu ho přemluvil až reprezentační trenér Michel Platini. Ale ve Francii už Cantona nikdy nehrál, na radu svého psychoanalytika se stěhoval přes kanál La Manche. Tam zažil největší slávu.
„Jste dost dobří, abyste se mnou mohli hrát?“
Nejdřív v Leedsu, kterému výrazně pomohl k překvapivému titulu v roce 1992. Pak přestoupil do United, kde prožil pět úžasných sezon. „Jestli se někdy objevil hráč, který se narodil pro Manchester United, byl to Eric,“ vzpomínal později trenér Alex Ferguson.
Fanoušci si divokého Francouze okamžitě zamilovali. Získal si je nenapodobitelným stylem hry, ale i vystupováním, které často působilo mírně řečeno nezvykle.
„Když poprvé přišel do kabiny, vypnul hruď, zaklonil hlavu a odměřeně si všechny prohlížel. Jako by říkal: Já jsem Cantona. Jste dost dobří, abyste se mnou mohli hrát?“ líčil Ferguson. Jeho nový objev vybočoval: jinak se oblékal, jinak mluvil, v autobuse si četl díla francouzských filozofů.
Na hřišti všechno fungovalo parádně: během pěti let tým s Cantonou na hrotu posbíral čtyři tituly, dvakrát vyhrál FA Cup, třikrát Charity Shield. Sbíral i individuální ocenění a v roce 2001 ho dokonce fanoušci United ve velkém hlasování zvolili nejlepším hráčem, který kdy červený dres oblékl. V konkurenci George Besta, Bobbyho Charltona, Denise Lawa... Taková pocta!
Jenže v té době už Cantona dávno fotbal nehrál. Znovu všechny zaskočil, když na konci sezony 1996/97 ohlásil konec. Bylo mu teprve třicet, fanoušci doufali, že si přes léto všechno rozmyslí a vrátí se. Ale to by nebyl Cantona. Když jednou něco řekl, platilo to.
„Teď se chci stát hercem,“ prohlásil, když odložil kopačky. A skutečně, jeho filmografie se od té doby rozrůstá. Často hrál také v reklamách, kterým dokázal dodat „něco navíc“. Legendární je třeba ta, ve které vede tým fotbalových hvězd v zápase proti vyslancům pekla: „Au revoir“, pronese, když se k němu dostane míč. Pak do něj práskne a zničí ďábla stojícího v brance.
Festival v Cannes 2009 - režisér Ken Loach (v pozadí) a Eric Cantona
Cantonův obzor zdaleka nekončí za autovou čarou. Kromě kultury se angažuje i v politice, jeho hlas má ve Francii váhu. V roce 2010, během světové ekonomické krize, volal po tom, aby lidé hromadně vybírali své peníze z bank. „Nepotřebujeme zbraně a násilí. Tímhle můžeme zničit zkorumpovaný bankovní systém,“ vyzýval.
O dva roky později prohlásil, že by rád kandidoval na francouzského prezidenta, začal dokonce sbírat nutné podpisy. Pak ale odhalil, že šlo jen o součást kampaně, která měla upozornit na problémy lidí bez domova.
Kromě toho reprezentoval v plážovém fotbale, chvíli pracoval jako sportovní ředitel amerického klubu New York Cosmos a malíř Michael Browne ho v obrazu nazvaném Umění hry znázornil jako Ježíše. Nepřekvapí, že v dražbě si toto dílo později koupil sám Cantona...
Zkrátka: až jednou někdo o jeho životě natočí film, bude to stoprocentně trhák. Nejlepší by bylo, kdyby si v něm zahrál sám sebe.
Originál by měl zůstat originálem.
