Tento text má být o tom, jak fotbalisté před startem evropského šampionátu hovoří, u Plašila a Milana Baroše ale není co popisovat: ti nemluví vůbec. Také "ulovení" hlasu kapitána Tomáše Rosického se téměř rovná chycení bílé velryby.
Záložník sice umí mluvit zajímavě a rozhovorům se zcela nevyhýbá, avšak šetří s nimi. "Budu mluvit ve čtvrtek na tiskovce před zápasem s Ruskem," odmítl v úterý nastavené diktafony krátce před Plašilem.
Krok za kulisyKteří reprezentanti jsou k novinářům vstřícní a kteří se s nimi nezastaví ani na slovo? Kdo vám vyhoví vždy a navíc mluví jako kniha? |
Nemluvy tedy máme za sebou, pojďme k opačnému extrému. Ano, tušíte správně: je jím Petr Čech. I v úterý brankář s helmou ochotně rozprávěl s každým, kdo poprosil. Nevnímal, že je zmáčený po tréninku, během kterého hustě pršelo - hovořil a hovořil, zatímco ostatní byli už dávno v šatně.
Stejné to bylo i předevčírem, stejné to bude i zítra a pozítří. Čechova vstřícnost bývá občas terčem vtípků, nicméně je požehnáním. A to nejen proto, že brankář vždy mluví, ale také proto, jak mluví: při své inteligenci je schopen bavit se prakticky na jakékoliv téma a nepomáhat si u toho banalitami a naučenými klišé.
Jiní hráči k nim někdy utečou a pod kůží též mají častá slovní spojení. Z jednoho z nich, které zní "tak určitě", se dokonce stalo jakési poznávací znamení fotbalisty. Dalším kuriózním spojením je "jak říkám", čímž hráč poměrně často uvede myšlenku, kterou dosud vůbec neřekl...
Vrcholem hitparády je propojení obou větiček: "Jak říkám, tak určitě." A už také zaznělo: "Jak říkám, nevím."
VYHLÁŠENÍ "NEMLUVOVÉ". Milan Baroš (vlevo) a Jaroslav Plašil na fotbalovém Euru.
Bylo by ovšem velmi nefér projevy fotbalistů karikovat. Zaprvé to nejsou žádní řečníci cvičení v rétorice a zadruhé je na některé dotazy složité originálně odpovědět. Tím spíš, když je během chvíle slyšíte z různých hloučků žurnalistů už popáté.
Tradiční pozápasový dotaz na hráčovy pocity je sice víceméně nutný, avšak objevně reagovat na něj snad nejde (jak se asi můžete cítit po porážce a jak po vítězství?).
Ve Vratislavi je to zařízeno tak, že reportéři mohou oslovovat hráče v takzvané mixzóně těsně po skončení tréninku, přičemž záleží jen na oslovených, zda se zastaví. Tři předem vybraní fotbalisté pak jdou povinně mezi novináře, to je ve srovnání s většinou uzavřených týmů luxus.
I ten má ovšem své limity: je krajně nepravděpodobné, že mezi vybranými budou někdy Plašil s Barošem.
A tak je dál nutno křičet: Jardo!
Vyjde to zhruba stejně jako: Hynku, Viléme, Jarmilo!
Dalekáť cesta má! Marné volání!
