Mladíci stojí v kruhu, drží se za ruce a zpěvem zakončují náročný trénink. Jejich kouč Abedi Pelé se pohodlně rozvalí do rybářského křesílka u lajny, odkud ještě před chvílí při tréninku ghanského mužstva FC Nania nevybíravě řval na své svěřence. Teď je samý smích. Zvláště když slyší otázky ke čtyři roky starému triumfu Ghany nad českou reprezentací na mistrovství světa v Německu.
Pár týdnů před zahájením turnaje v roce 2006 s vámi právě na tomhle místě mluvil můj kolega a vy jste mu Čechy velice chválil. Řekl jste: "Češi jsou jediní, koho se bojíme." Nakonec jste náš výběr jasně přehráli 2:0.
My jsme se tehdy opravdu báli, protože jsme s českým fotbalem neměli žádnou zkušenost. Zatímco vy jste tehdy byli druzí na žebříčku FIFA. Nakonec to skončilo tak, že nás Češi podcenili. Až pozdě zjistili, že proti nim stojí skvělý tým, který si potvrdil, že dokáže porazit kohokoliv na světě.
Co to vítězství pro Ghanu znamenalo?
Pro fanoušky to byla velká věc. Celá země byla jako v ohni. Dokonce i v parlamentu na dva týdny ustaly hádky. Bylo skvělé vidět, jak nás fotbal dokáže sjednotit.
Kdo nikdy nehrál na MS?Alfredo di Stéfano
|
Máme velké naděje. Do Jižní Afriky přijede o dost jiné mužstvo, bude v něm spousta mladých kluků. Ještě sice neznáme nominaci, ale kouč jistě vybere do sestavy hráče, kteří loni triumfovali na mistrovství světa dvacetiletých.
To by se tedy mělo dostat i na vašeho syna, ne? André Ayew byl na šampionátu kapitánem a má smlouvu v Marseille.
Uvidíme... Byl bych rád.
Nepředhazuje se mu, že má protekci od tatínka?
Lidé to můžou říkat, ale když je někdo kapitánem mužstva, které vyhraje turnaj dvacítek, tak není třeba se obhajovat.
Máte těžkou skupinu: Německo, Austrálie a hned na úvod Srbsko. Ovlivní nějak zápas to, že ghanským trenérem je Srb Milovan Rajevac?
Určitě ne. Je to profesionál, který ví, čí chleba jí.
Proč si vlastně africké země stále pořizují za reprezentační trenéry cizince?
Ale vždyť je to tak i jinde. Třeba Anglie má kouče Capella z Itálie, Rusy vede Nizozemec Hiddink. Fotbal je hra, která nemá hranice a sjednocuje lidi. Nerad mluvím o rozdělování trenérů na domácí a zahraniční, důležité přece je, jestli vybraný člověk může mužstvo posunout. Když se mu nebude dařit, skončí.
Není to spíš tak, že v Africe hledají na lavičku cizince, protože nejsou nijak svázáni s místními poměry?
Určitě je to jeden z faktorů, protože představitelé jednotlivých klubů ho nemohou ovlivňovat, aby vybíral jejich hráče.
Dovedete si představit sám sebe jako trenéra reprezentace Ghany?
Ne, o tomhle tedy nesním. Vidíte, co mám práce. Dělám pro Mezinárodní fotbalovou federaci FIFA jednoho z ambasadorů v boji proti rasismu a jsem i velvyslancem šampionátu v Jihoafrické republice. A hlavně mám svůj tým, mé děťátko, který chci dostat do první ligy.
Vysvětlete mi, co vlastně pro africký světadíl znamená, že může organizovat mistrovství světa?
Je to událost, kterou nám nikdo nepředložil na stříbrném podnosu. Museli jsme deset let tvrdě pracovat, abychom překonali všechny negativní debaty a pořadatelství získali. Znamená to, že nám svět věří a my uděláme všechno pro to, abychom zorganizovali skvělé mistrovství.
Většinou to bývá tak, že turnaj vyhrává země z pořadatelského kontinentu. Pomůže některému africkému výběru domácí prostředí?
I kvůli tomu, že se hraje u nás, bude každý africký fotbalista hrát na 200 procent. Věřím tomu, že se africký tým dostane do finále a získá pohár.
Který to bude? Kromě domácí Jižní Afriky se představí ještě Ghana, Kamerun, Nigérie, Pobřeží slonoviny a Alžírsko.
Až v prvních kolech se ukáže, který z nich je dostatečně silný a hlavně mentálně připravený. Ale mohu vám říct, že celý světadíl bude podporovat jakoukoli z afrických reprezentací, která se dostane dál.
To, že Afrika na dalším šampionátu určitě uspěje, slyším už dlouhých 20 let – od doby, co se Kamerun v roce 1990 dostal do čtvrtfinále. Proč ten úspěch už dávno nepřišel?
Dobře víte, že se dřív s Afrikou nezacházelo férově. V 70. letech nás na mistrovství zastupovala jen jedna země, v 80. letech dvě, v 90. letech jsme se dostali ke třem a po dalších deseti letech už k pěti. Urazili jsme dlouhou cestu. Dnes už se s námi jedná fér.
Čí je to zásluha, že je Afrika nyní brána vážně?
Pomohlo, že lidé jako já, George Weah nebo Roger Milla se dokázali v Evropě prosadit a upozornit svými výkony svět, že se u nás hraje skvělý fotbal. Ale hlavní díky patří Seppu Blatterovi, šéfovi FIFA, který se za Afriku zasazuje a prosadil mnoho projektů na rozvoj našeho fotbalu. Afrika už se velmi přiblížila světu, i když to zatím není na sto procent.
Já vidím několik problémů, které Afriku dělí od špičky. Například gólmani jsou mnohem horší než jejich evropští konkurenti.
To máte pravdu, skvělí gólmani nám scházejí. Snad jen tři čtyři se dokázali prosadit v Evropě. Třeba za Espaňol Barcelona chytá Kameni z Kamerunu. Ale ano, brankáři jsou naše slabina.
Další bolestí je psychika. Když africký tým vede, hraje skvěle. Když prohrává, nedokáže se tomu postavit. Je to tak?
Když nejsi silný tady (ukazuje na hlavu), tak je všechno nadání zbytečné. A naši hráči jsou silní i psychicky, to není problém. Problém Afriky je, že nemáme dostatek kvalitních sportovišť. Pravda, já a moji vrstevníci jsme začínali bosi, protože na boty nebyly peníze. Teď už je mnohem líp, ale pořád ne tak dobře, abychom mohli talenty vychovávat tak jako v Evropě.
Nesvazuje fotbal v Africe korupce? Vypráví se, že místo v sestavě si lze koupit i v reprezentaci.
To není specificky africký problém. Máte ho i u evropských federací. Nerad mluvím o negativních věcech. Je třeba ocenit i pozitivní změny.
Například jaké?
Dnešní mladí mají daleko více šancí se prosadit, než jsem měl v jejich věku já. Většina hráčů v mém klubu jsou chlapci z ulice. Uspořádali jsme turnaje a vybrali talenty. Mají jednodušší šanci dostat placené angažmá v Evropě.
Jak to?
Teď tady se mnou v Ghaně dělá rozhovor evropský novinář, to by se před dvaceti lety nestalo. Před dvaceti lety tu nebyl žádný evropský skaut, teď jich je tu plno. Když jsem hrál já, bylo v evropských soutěžích málo Afričanů. Ale v Evropě pochopili, že je tu daleko více Weahů a Millů a že jsou i levní.
Nemá to i negativní stránky?
Ano, fotbalisté odcházejí příliš mladí s nepříliš věrohodnými agenty, kteří je v Evropě nechají na ulici, pokud se je nepodaří udat v nějakém klubu. Proto radím ghanským klukům: Počkejte, až se dostanete do sedmnáctky, devatenáctky nebo dospělé reprezentace, klub vám pak vyjedná daleko lepší podmínky, než když půjdete s prvním scoutem, co vám nabídne angažmá.
Na vašem tréninku jsem viděl agenty z Egypta. Kolik hráčů chtějí?
Mají zájem o tři, budeme vyjednávat. Jde o to, jestli je pro hráče vůbec dobré jít zrovna do Egypta, nebo radši ještě počkat a získat lepší podmínky v Evropě. Nejen finanční, ale hlavně takové, které pomohou rozvoji jeho talentu.
A co kdyby někdo z nich řekl: Já chci hned jít do Egypta, protože tam dobře vydělám?
To se v mém klubu nestává. Kluci vědí, že všechno, co děláme, je dobré pro ně. Ve fotbale se jako v životě pohybuješ po malých fázích: nejdřív se batolíš, pak se postavíš, začneš chodit a teprve pak běhat. Moji svěřenci se teprve batolí a vědí, že je mohu přivést až do sprintu. Kdyby jim šlo jen o peníze, jsou v jiném týmu. Tady se tvrdě pracuje s nadějí, že se ti to vyplatí, ale ne hned. Budu velice šťastný, když uvidím některého z mých chlapců třeba v dresu Barcelony, Manchesteru nebo Chelsea.
Hraje už v Evropě někdo, kdo prošel vaším klubem?
Jeden nastupuje v Dijonu, moji synové mají smlouvu v Marseille, další nadějný mladík v Turíně.
Tak ještě naposledy k reprezentaci: co by se tady dělo, kdyby se Ghana stala mistrem světa?
Byl by to jeden z nejhezčích okamžiků v historii naší země. Jen bude potřeba do ulic umístit hodně policistů a ambulancí, aby se lidé samou radostí nepobili.
