Ve své profesi se dostala na vrchol, ale nebyla to snadná cesta. Radka Křivánková pracovala v 90. letech jako aranžérka. Pak šla na mateřskou a vzápětí hned na druhou. Když se po letech vrátila do práce, zrovna v podniku propouštěli a výpověď dostala i ona. Aby toho nebylo málo, rozpadlo se jí manželství.
Radka Křivánková
|
A tak jste se pustila do podnikání?
Se dvěma malými dětmi jsem nemohla sehnat žádnou práci. Vzpomínám si, jak jsem si řekla: zkusím balit lidem dárky, a až mě to přestane bavit, tak půjdu dělat něco jiného. A už je to osmnáct let a ještě mě to těšit nepřestalo. Vlastně mě to baví čím dál tím víc.
Jak jste začínala?
Zašla jsem za ředitelem pražského obchodního domu Kotva a požádala ho, zda bych si mohla v obchodě pronajmout stánek a balit lidem zboží, které si tam koupí. Vyhověl mi a za pronájem stánku chtěl jen pár tisíc korun měsíčně.
Dnes je to běžná služba, ale v 90. letech to bylo něco nového. Co na to lidé říkali?
Nejdřív byli trochu naštvaní, že chci za svou práci zaplatit, mysleli si, že je to služba obchodního domu a že by to tedy mělo být zadarmo. Ale postupně si na to zvykli. Každý den ráno jsem zašla cestou do práce do papírnictví, nakoupila různé papíry a stuhy a za ten den je spotřebovala. A druhý den zase a tak pořád dokola. Pak začalo zákazníků přibývat a já si už mohla dovolit nakupovat potřeby ve velkoobchodě.
A dokonce jste si pro ně létala i do jiných zemí?
Navštěvovala jsem mezinárodní papírenské veletrhy a tam mě uchvátily ručně dělané papíry z Indie. Tak jsem se tam pro ně vypravila. Bylo to trochu náročné, protože jsem si za průvodkyni vzala trochu naivní paní a za první tři dny pobytu jsme naletěly kde komu. Nakonec jsem převzala velení a našla firmy, které jsem hledala. Dalo mi práci je přesvědčit, aby mi papíry prodaly, protože měly pocit, že si u nich každý musí vzít zboží alespoň za milion. Ale podařilo se mi to a svým klientům jsem nabídla naprosto luxusní zboží – papíry protkané zlatem nebo nejrůznějšími flitry. A později jsem získala také překrásné papíry z Izraele a ze Švýcarska.
Luxusní zboží přilákalo i majetnější zákazníky?
Ano. Mezi mé zákazníky patří například i Správa Pražského hradu, balím pro ně dárky pro státní návštěvy a významné hosty. Pracuji i pro prezidenty z jiných zemí. Například pro Michaila Gorbačova jsem balila starožitné hodiny. Když jsem se pak dozvěděla, kolik stály, udělalo se mi trochu nevolno - hlavně, že se nerozbily. A teď nedávno jsem vyráběla osm velkých ozdobných krabic na český křišťál, které si u mě z Dubaje přes prostředníka objednal prezident Spojených arabských emirátů.
Zajímavá povoláníV rubrice Práce a podnikání přinášíme rozhovory se zástupci zajímavých profesí. Další příběhy čtěte zde. |
A ty krabice vyrábíte sama?
Jeden čas jsem měla obrovskou zásobu standardních krabic nejrůznějších velikostí, ale vždy přišel někdo s takovým zbožím, že se žádná pro tu věc nehodila. Tak jsem si začala krabice vyrábět sama přesně na míru.
A jak jste se to naučila?
Metodou pokusu a omylu. Teď už složím krabici lecjakého tvaru a velikosti. A pak je například potáhnu saténem nebo nějakou látkou, záleží na vkusu každého zákazníka. Zjistím, zda je to pro pána nebo pro dámu a navrhnu nějaký obal. Buď s tím souhlasí, nebo to ještě trochu doladíme. Ale často to lidé nechávají na mně.
Byly doby, kdy jste měla spoustu zaměstnanců.
Po nějaké době, co jsem provozovala balení dárků v Kotvě, začaly kromě zákazníků přibývat i nabídky od jiných obchodníků. Chtěli, abych si i u nich otevřela pobočku. A tak najednou jsem měla 11 filiálek a až padesát zaměstnanců.
Jaké to bylo, vést najednou takový velký podnik?
Začala jsem si uvědomovat, že takhle jsem to vlastně nechtěla. Že jsem byla spokojenější, když jsem to dělala sama, a že s takovou velkofirmou mám hlavu jako pátrací balon. Už jsem ani neměla čas balit dárky, ale jen jsem nakupovala, rozvážela, objednávala a starala se o zaměstnance. Když jsem pak dostala solidní nabídku od jednoho obchodního řetězce otevřít množství poboček po celé republice, nechala jsem si týden na rozmyšlenou a nakonec ji odmítla. Musela bych mít pod sebou minimálně 20 spolehlivých lidí, a ty bych v dnešní době nenašla.
Může se hoditNajděte si práci, která vás bude opravdu bavit. Aktuální volné pracovní pozice na jobDNES.cz. |
A postupně jste začala rušit i své vlastní pobočky.
Některé skončily samy, protože fungovaly jen na předvánoční dobu, a ty ostatní jsem prostě zavřela. Měla jsem vybudovanou dobrou pověst a bohatou klientelu, tak jsem se rozhodla, že si nechám jediný obchod, kde budu balit jen já a že už nechci žádného zaměstnance. Je s nimi hrozně práce, to potvrdí každý, kdo je má. Najít spolehlivé, schopné a manuálně zručné lidi je prakticky nemožné. A já ještě potřebovala, aby byli milí na zákazníky.
Takže jste se vrátila na začátek...
Chvilku jsem přemýšlela o tom, udělat to formou franšízy, ale nakonec jsem se rozhodla, že zůstanu sama za pultem jednoho obchodu. Našla jsem si v centru Prahy pěknou provozovnu, kde dělám i různé předváděcí akce a kurzy pro veřejnost. V momentě, kdy jsem se rozhodla zrušit tu poslední pobočku, tak jsem přišla do jiného stavu a narodila se mi třetí krásná holčička, už s novým partnerem. A mohu se jí v klidu věnovat, je se mnou v obchodě.
Jste zapsaná i v Guinnessově knize rekordů.
Zabalila jsem nejmenší a největší dárek. Pro tři milimetry velký opál jsem vyrobila pomocí pinzety krabičku 3 x 6 milimetrů s vějířkem, mašlí a malým peříčkem. A pak jsem zabalila osmimetrový kamion. Ten zmizel pod speciální fólií.
Vzpomenete si ještě na nějaký jiný, zvláštní dárek, který se vám dostal do ruky?
Balila jsem jednu slečnu do krabice, která se vezla nápadníkovi domů na oslavu. Byla to vlastně taková papírová skříň, takže měla skulinku na dýchání. A jednou jsem také pro módní časopis balila nahou slečnu. Víte, tahle profese mě velmi baví i z toho důvodu, že nikdy nemohu říci, že ji umím na sto procent. Vždy přijde někdo s takovým zbožím, které jsem ještě nebalila, a je to pro mě nová výzva vymyslet pěkný obal.
O balení dárků už jste vydala i několik knih...
Teď nedávno pátou. Vesměs všechny obsahují návody, jak zabalit nejrůznější dárky, ale třeba i to, jak vyrobit krabičku, přání či ozdobné mašle. Někteří známí se mi divili, že tak vlastně prozrazuji své know-how, ale já si ho nechci nechávat pro sebe. To, co jsem se naučila, bych ráda předala dál. Proto dělám i ty kurzy pro veřejnost.
Jaký je o ně zájem?
Docela velký. A to nejenom v Česku, ale i v zahraničí. Zrovna teď jsem dostala nabídku jet na Island učit balit dárky. Jezdí za mnou i lidé z Británie, Itálie, Kanady a vůbec netuším, jak si mě našli. Jsou to takové náhody – zvednu telefon a je tam někdo zajímavý, kdo chce zabalit dárek, kdo chce přijít na kurz nebo mě někam pozve. Nevím, asi ta energie, kterou do toho dávám, se mi vrací právě v podobě zájmu.
