Za tři desítky roků bude skoro každý třetí člověk v Česku starší šedesáti let.
Státní důchodová pokladna bude poloprázdná.
Dnes na jednoho penzistu vydělávají dva mladí, za půl století už jen jeden.
To jsou dost hororové zprávy, aby - reforma nereforma (u nás zatím nereforma!) - lidé soukromě spořili ostošest.
Mnozí spoří, ale příliš málo. Obvyklá pětistovka měsíčně do penzijního fondu rozhodně k slušnému přilepšení na stáří nestačí. Odborníci doporučují, aby si lidé začali střádat nejpozději okolo třicítky a nejméně desetinu příjmů. Začnete-li později, tak je třeba odkládat víc.
Ale kde na to mám vzít? Tak zní nejčastější otázka člověka, který si "důchodový horor" přečte.
Otázka dobrá, odpověď špatná: škudlit, škudlit, škudlit. Nikdo jiný za nás nenaspoří. Neradostnou situaci si připouští čím dál víc lidí, ale je mezi nimi málo mladých. Je tu přece stát, který vždy pomáhal - při narození dítěte, v nemoci, v nezaměstnanosti, v nouzi, v penzi...!
Dokonce se dá občas zaslechnout: až bude reforma, problém se vyřeší. Ale ať už ta reforma bude jakákoliv a penzijní věk stanoven nad 65 let, stát už seniorům nikdy nebude garantovat plný důchod.
Jak ale změnit myšlení lidí, aby si spořili na vejminek už od třicítky, kdy je téma penze stejně vzdálené jako mlhovina Trifid?
Reklama nás odmalička masíruje ve stylu "užívej si tady a teď, nakupuj, zadlužuj se". Politici řečmi o nutnosti penzijní reformy a neustálými odklady člověka ke změně životních priorit také moc nepřesvědčí.
A ani informace o symbolických výnosech penzijních úspor nejsou motivující tak, aby třicátník složil kus každé výplaty na důchodový účet. Jednu zaručenou penzijní jistotu přesto ještě máme: Líp už bylo.
