Posměšně bývá přirovnávána ke Chruščovovým slibům, že Sovětský svaz předežene Ameriku.
Po tomtéž zatoužila Evropa. A také se jí příliš nedaří. Jenže mezi Moskevským a bruselským plánem je propastný rozdíl.
I když někteří méně informovaní ideologové ODS občas tvrdí opak, ekonomiky většiny starých států unie jsou už teď vysoce konkurenceschopné. Irsko, Finsko a Británie se v tomto ohledu řadí na absolutní špičku.
Na Francii bývá zvykem hledět jako na zemi příliš "socialistickou". Jenže hodinová produktivita pracujícího Francouze je vyšší než hodinová produktivita pracujícího Američana.
Francouzi prohrávají jen proto, že Američané nemají tak sladký život - pracují jeho mnohem větší část. Na rozdíl od Sovětského svazu, který byl schopen špičkových výkonů, jako jsou atomové bomby a kosmické rakety, jen ve velmi omezeném měřítku, převážná masa evropských spotřebních výrobků je srovnatelná s americkými.
Hollywood jezdí v mercedesech a BMW, airbusy se prodávají lépe než boeingy a celý svět nosí v kapse nokie. Přesto Evropa zaostává jak ve vědeckém výzkumu, v inovacích, tak, a to je podstatné, i v růstu bohatství a konkurenceschopnosti.
Proč? Ani Bill Gates se svou hlavou a penězi to nezmění, pokud si evropské státy neuvědomí, že v samotném lisabonském zadání, jak ho citujeme, je rozpor. Zvyšovat konkurenceschopnost, chránit životní prostředí a ještě zachovat pohodlný sociální stát, to nejde dohromady.
Evropa si musí vybrat: buď solidní bohatství, sladký život a pozvolné zaostávání, nebo prudký růst, světový úspěch, ale za cenu toho, že lidé přijdou o část svých jistot a budou muset tvrději pracovat.
Hlasování o "Lisabonu" tak vlastně probíhá denně - i nesmělé liberální reformy narážejí ve většině Evropy na tuhý odpor. Smělé lisabonské vize pak nutně působí komicky.
