Máte za sebou složité zranění, jak moc ovlivnilo vaši práci?
Byly to přetrhané vazy v kotníku. Může být hůř samozřejmě a mně to spíš než modelingový život narušilo ten můj surfařský, cestovatelský a sportovní. Ale beru to, jak to je. Asi se to stalo z nějakého důvodu. Byla to taková hloupost, zakopla jsem o obrubník na minigolfu. Takže to asi mělo být. Chtěla jsem to teď nechat zahojit. Dávám tomu klid.
Jak dlouho trvá rekonvalescence, abyste zase mohla obout boty na vysokých podpatcích?
To nevím. Byla jsem u několika doktorů a každý mi řekl něco jiného. Ptala jsem se na ty sporty, na surfování. Ani ne na podpatky, na ty to nevidím. Ono už i v takhle těžkých boots je to znát. Říká se, že to trvá tři až dvanáct měsíců. Ale potkávám kamarády, kteří říkají: No, po roce a půl už konečně můžu hrát tenis. Já na to, že super, to nechci takhle dlouho. Takže se to musí pořádně zahojit, musím poctivě chodit k doktorovi a na rehabilitace.
Jste závislá na fitku, nebo za postavu vděčíte extrémnějším sportům?
Fitness nebo fitko mě nějak nechytlo. Odmalička jsem závodně tancovala asi dvanáct let. Mě musí sport bavit, musí mi dávat „vyšší smysl“ a dělám ho pro zdraví. Někteří lidi ve fitku to dělají jen proto, aby byli hubení, vymakaní, vyrýsovaní, a to pro mě nebylo. Takže jsem si našla jógu, a ta mi asi nejvíc udržuje postavu. Ale dělám ji i kvůli mindsetu a tělu, zdraví obecně. Jóga je také na páteř, musím stát rovně a mám to jako průpravu k surfu, který je nejlepší věc na posílení těla. Všichni jsme furt shrbení, jsme na mobilech, na počítačích a surf vám takzvaně otvírá srdce. Pomáhá to celkově páteři a tělu. Také plavání je pro mě nejzdravější sport. Takže jóga, surf a plavání.
Petr Lexa a Natálie Kotková (Praha, 20. dubna 2020)
Tak ten, kdo je po vašem boku, musí taky inklinovat ke sportu…
Po mém boku, jako kamarádi? Asi jo. Myslím, že mám kolem sebe aktivní lidi, ať už jsou aktivní v životě, ve sportu nebo v čemkoliv.
Já narážel na partnera. Jaká musí splňovat kritéria?
Asi nemám taková kritéria, že bych říkala, partner musí mít to a to. Funguje, když se s někým potkáš, ten vibe, a to všechno. Můj přítel miluje cyklistiku, aktuálně už poslední dva roky. A je to super. Hlavní je, aby sport člověku pomáhal fyzicky, psychicky, aby ho to bavilo a těšil se na tu další aktivitu. Takže já to nemám, že by někdo, můj partner nebo kamarád, musel něco dělat. Ale samozřejmě moje kamarádky jsou surfařky. (smích)
Co vy a kolo, jakou nejdelší trasu jste si troufla?
Já jsem z Liberce a jako malá jsem jezdila na tábory a na školy v přírodě, kde jsme jezdili v dešti do kopce po štěrku na kole. Takže kvůli tomu jsem kolo nikdy moc neměla ráda. Pak až postupem času jsem zjistila, že se dá jezdit i jinak. Když jsme právě byli třeba v jižních Čechách, projížděli jsme se hezky podél jezer, ne extra velké kopce. Asi to nemám vůbec měřené. Vždycky jsem chtěla, aby ta jízda na kole už skončila. A teď to mám spíš, když jedeme, tak přítel na normálním kole a já na elektrokole.
Jaký máte názor na vyumělkované slečny, které vypadají jako přes kopírák, jedna jako druhá, a na Instagramu ukazují půvaby, které nejsou přirozené, ale ony zapírají veškeré zákroky?
To je na dlouho. Vše se má asi dělat přirozeně a pro toho, pro koho se to dělá. Pokud se někomu líbí přehnaná péče, ať si ji dělá, pokud mu dělá psychicky dobře. Ať si každý dává najevo, co chce. Když je to vždy pro toho daného člověka, tak OK. Pokud chce vypadat jako na filtru, tak si nemyslím, že je to správně a za to může doba. Myslím si ale, že není nic špatného na úpravách. Proč je nepodpořit? Slečny, které chtějí nějakou úpravu a hned si nechají udělat něco, co nemusí být povedené, si ale musí uvědomit, že už není cesta zpět. Každý ať si dělá, co chce, ale ať toho potom v budoucnu nelituje, že si změnil obličej nebo obecně image. Je to samozřejmě dnešní doba. Dřív si lidé také nečistili zuby a teď si je čistí.
Můžete si díky akčnosti a sportování dovolit hřešit? Třeba mekáč několikrát týdně?
Myslím, že vybalancovaná strava je základem zdraví. Já teda aktuálně řeším různá zdravotní omezení ve stravě, takže na fast foody ani teď nemůžu, ale do té doby jsem jedla samozřejmě všechno. Samozřejmě každý by si měl najít, co mu dělá dobře, ať už fyzicky, psychicky nebo výživově. Moje tělo třeba něco netráví dobře, tak mu to nedávám. Najít si tu svoji stravu, je hlavní. A nenazývala bych to hřešením. V tu chvíli, kdy to člověk jí a nazývá to už hřešením, tak to tomu tělu nedá nic dobrého. Hlavní je si to dát a říct si: Jo, super, je to dobrý. Nesníst samozřejmě šest bigmaců asi. Ale když si to člověk dá jednou za čas, tak proč ne?
