Od vás lidé čekají, že budete vtipný. Přistihla jsem se, že i já před tímto rozhovorem...
Já vtipný nejsem. Ve videích je to sestřihané, ale nikdo neví, že tomu předcházelo dvouhodinové nahrávání, aby z toho vznikl průměrně vtipný klip. Uvidíme, nic od toho nečekejte, člověk pak nemůže být zklamaný.
Je něco, z čeho byste si neuměl nebo nechtěl dělat srandu?
Většinou říkám, že ze smrti. Pak mi někdo připomene, že v písničce Hořkosladká komedie zpívám třeba: „Jaroušek zhynul na mor v Africe, Pepíček oběsil se na klice.“ Obvykle to pak specifikuji, že ne ze smrti někoho konkrétního. Píšu ty svoje rychlovky pro Frekvenci 1, a když zemřel Milouš Jakeš, byl nápad napsat o něm. Ale to mi nepřijde vhodné, ať už si o něm myslím cokoliv. Předpokládám, že až si toto někdo přečte, tak mi zase zašle úryvek, že jsem to udělal a napsal něco o konkrétní osobě.
Zjistíte někdy u tvorby, že prvotní nápad vlastně tak vtipný není, až ho rozepíšete?
Tak probíhá běžný proces tvorby. Člověk si vždycky myslí, že napsal světový hit a za pět minut mu dojde, že je to hrozné, nejde o nic nestandardního. Naopak jak proběhne „test jednoho dne“, tedy když si song poslechnete druhý den a pořád vám připadá dobrý, tak už jde o známku, že by mohl být fajn. A když si tuhle písničku pustíte za týden a furt je dobrá, tak to už znamená, že je použitelná. Člověk potřebuje odstup, aby viděl, co vlastně vytvořil.
Máte nějakého arbitra vkusu, nebo jste si jím sám sobě?
Poslední dobou mám i svou přítelkyni. Je to vždycky hrozné, nemá to jednoduché. Většina písní prostě není dobrá a ona mi řekne pravdu, že se jí nelíbí, tak je to tichá domácnost a Itálie v jednom. Když si pak vymyslí, že je to dobré, tak já to na ní poznám a je zase Itálie a tichá domácnost v jednom. Opravdu to nemá jednoduché. Je to podobné s tím, když ona něco uvaří a chce, abych jí popravdě řekl, jaké to je. Jak řeknu, že by to třeba mohlo být trochu víc upečené, řekne: „Aha, tak tobě to nechutnalo.“ (smích) Máme to zajímavé. Ale prvním arbitrem je ona a pak to hodím na internet.
Vaším druhým arbitrem jsou potom fanoušci?
Vlastně jo, lidé na internetu…
...to je trochu nebezpečná kombinace, ne?
To k tomu patří. Má to výhodu, že tam píseň může týden, čtrnáct dní být, a pak si můžu zpětně pročíst, co si o tom lidé myslí. Například písnička Co z tebe bude, která se ve finále ukázala, že je docela v pohodě. Když jsem ji hrál poprvé někomu, tak čekali, že to bude něco vtipného, ale ona vtipná nebyla, tak na mě tak divně koukali a tleskali. Jsou písničky, které prostě potřebují uležet, aby začaly bavit, a v tom má internet výhodu. Když hraji naživo písničky, které nikdo nezná, tak se snažím, aby byly zábavné a lidi to zaujalo. Písničky na druhý, třetí poslech si myslím, že jsou vhodné pro internet.
a timhle ultra mega cool vanocnim trikem uzavirame merch pro letosni rok tak sup na shop.pokac.cz, at to stihnem poslat, link dyztak v biu ☝️navic toho mame malo a vsechno to mizi jak vitr paradni advent vsem! ✌️(koule neni soucasti baleni)
Zmínil jste píseň Co z tebe bude, která se nedávno dostala ve své orchestrální podobě na album Folk Swings od Josefa Buchty a jeho B-Side Bandu, kde jsou mimo jiné upravené písně Jaromíra Nohavici či Vlasty Redla. Jaká byla vaše reakce, když vám autoři zavolali? A jak probíhal výběr písně?
Myslel jsem si, že je to zase nesmysl. Jakmile mi volá neznámé číslo, tak mi nabízí nějaké levné energie nebo něco. Tady mi říkali něco o swingové předělávce mé písně, taky jsem se chvilku musel orientovat. Ale když říkali B-Side Band a že na desce bude i třeba Jaromír Nohavica, tak jsem si řekl: „Bomba, tak tam chci být.“ Řekli, ať udělám selekci tří až pěti svých písní, které by za mě byly vhodné takto zaranžovat, oni si pak vybrali Co z tebe bude.
Písničky pro mou přítelkyni jsou nepublikovatelné, říká muzikant Pokáč |
Co jste říkal na konečnou verzi?
Přišlo mi to super a měl jsem z toho radost. Nikdy jsem svůj song takhle upravený neslyšel. Občas mi lidé posílají své předělávky, někdy je to dobré, někdy je to děs. Toto bylo ale opravdu zpracované profíky. Pak jsem přijel do Brna do studia a jen nahrál svůj hlas. Na podzim měly být koncerty, které jsou odložené na příští rok. Na to se těším, to bude hodně zajímavé, až se tam sejdou pan Nohavica, Pastrňák, Redl a další. Budu tam jak v Jiříkově vidění, asi se budu bát si vzít i salát z mísy, abych to někomu nesnědl. Těším se na to, doufám, že to moc nepokazím, a to je vlastně všechno, na co se budu soustředit.
Ještě než začala jarní karanténa, absolvoval jste začátkem roku turné po Austrálii. Jak na něj vzpomínáte?
Letěli jsme tam i s mojí přítelkyní a s Petrem Vítkem, který celé turné pořádal. Byli jsme tuším v pěti městech, velký zážitek, když se na koncertech sešli krajané. Uvařili si svíčkové a upekli kremrole, prostě si udělali český večer. Což říkali, že dělají každý rok, když tam přijede na turné někdo z Česka. Tou dobou tam tedy zrovna byly povodně, ale díky tomu se tam uhasily zase ty tehdejší velké požáry. Na koupání to sice úplně nebylo, ale stejně jsme se v moři smočili, i když pršelo.
23. listopadu 2020 |
Vzpomínáte si na nějaký zajímavý zážitek?
Byla jich spousta. Když se mě takhle zeptáte, tak si vzpomenu na zážitek z Perthu. Když se chcete v Česku podívat na klokany, jdete třeba do zoo, tam na hřbitov, kde jich vidíte spoustu. Jsou zde jiné hřbitovy, nemají náhrobní kameny, ale na zemi destičku a mezi tím skáčou klokani. To bylo zajímavé.
Po návratu jste se ale místo na plánovaném turné ocitl skoro okamžitě v karanténě. Kdybych měla zabřednout do vašich textů, tak se chci zeptat: když jste měl letos tolik volného času, jestli už nejste „úplně levej“, jak praví název vašeho posledního CD a singlu, a něco nového jste se naučil?
Místo toho, že bych se snažil přibíjet poličky, tak se musím pochlubit. Doma jsme měli ucpaný odpad v koupelně v umyvadle – odmontoval jsem ho, vyčistil, namontoval zpět a jede to. To i moje paní koukala, za dva roky se mnou něco takového nezažila, většinou spíš pravý opak. Jinak jsem ale psal songy, pro rádio rychlovky, ale i svoje písničky na desku, která by měla vyjít na jaře, tak ať za něco stojí.
A jestli se zakládá na pravdě vaše další písnička, Nesahej na mě, kde zpíváte, že jste asociál, tak to jste asi spokojený, když se lidé moc stýkat nesmějí, ne?
Jsou to nejlepší měsíce mého života. Na jaře ty tři měsíce volna, to bylo úplně boží, ani teď těch několik týdnů nemůžu říct, že bych si stěžoval. Jsme doma, vaříme si snídaně, večeře, snažím se něco dělat, ale ne vždycky to vyjde. Ale jo, koncerty mi chybí, ale volno mi také nevadí.
Jan Pokorný alias Pokáč ■ Narodil se 25. července 1990 v Praze. |
Jste už muzikantem na plný úvazek, nebo se pořád věnujete i své původní profesi v IT?
Ještě jsem to úplně neukončil, ale už jsem v práci asi tři čtvrtě roku nebyl. Takže spíš tak samovolně to vzniklo, že už tam nepracuji, takže už jsem vlastně muzikant… Musím zaklepat, že zatím to funguje, a když nebude, tak se zase vrátím do IT. Svět se nezboří.
Když vy přítelkyni dáváte poslouchat písničky, cvičíte na oplátku společně?
Chodíme běhat k nám do lesoparku Hvězda. Je pravda, že když běháme čtyři kilometry, tak jsem vždycky doběhl druhý, což je super, když já jsem kluk od počítače a ona vrcholová atletka…Také spolu chodíme na houby, tedy byli jsme asi dvakrát a nenašli jsme vůbec nic, takže kdyby někdo měl tipy, kde rostou, tak ať mi dá vědět.
VIDEO: Pokáč - Anděl (2020):
