V 90. letech vyrazil za prací do USA a v zámoří si plnil sportovní sny. Objížděl zápasy slavné NHL po celých Spojených státech, navštívil kolem dvaceti arén včetně stadionu svých milovaných Detroit Red Wings.
A když se v roce 1998 konala olympiáda v Naganu a na hokejový turnaj poprvé v historii dorazily i hvězdy NHL, v hlavě se mu zrodil bláznivý plán: Pojedu taky!
„Neměl jsem zajištěné vstupenky ani ubytování, ale bylo mi to jedno. Bylo mi 24 let a žil sportem, hlavně hokejem,“ říká Salajka.
V Japonsku byl celé tři týdny a stal se trochu raritou. Moc „obyčejných“ fanoušků z Česka tam nebylo, většinou šlo o členy oficiální výpravy nebo rodinné příslušníky sportovců. „Doma nikdo nevěděl, že tam jedu. Kamarádi si zapnuli televizi a při záběrech do hlediště byli v šoku: ty jo, to je Radim! Co tam dělá?“ vzpomíná.
Rus dával pět tisíc dolarů za lístek
Ubytoval se přímo v Naganu, nejprve u jednoho japonského fanouška a potom v hostelu. Lístky sháněl u překupníků.
„Zajímavé je, že to byli ti samí lidé, od nichž jsem si kupoval vstupenky už na letní olympiádě v Atlantě 1996. Stejného překupníka, který mi prodával lístek na hokej Česko–Finsko, jsem potkal v létě na fotbalovém mistrovství světa ve Francii a koupil od něj vstupenku na zápas Argentina–Jamajka. Dal mi slevu,“ směje se Salajka.
Na zápasy ve vyřazovací části už mu peníze nezbyly, pomohla ale náhoda. V olympijském domě se dal do řeči se Zdeňkem Hamrlíkem, otcem zlínského odchovance a obránce Romana.
„Sehnal mi lístky na čtvrtfinále, semifinále i finále, seděl jsem vedle rodičů našich hráčů. Jsem mu ohromně vděčný, dodnes jsme v kontaktu,“ líčí.
Vstupenku na finále od něj chtěl koupit fanda z Ruska, nabízel závratných pět tisíc dolarů (tehdy v přepočtu přes 150 tisíc korun).
„Ani na vteřinu mě nenapadlo ji prodat, to bych se nemohl podívat sám na sebe do zrcadla a žít s pocitem, že bych zaprodal svoji fandovskou duši,“ vykládá Salajka.
Po vítězném duelu byl svědkem vtipné scénky. Když český bek Petr Svoboda v roce 1984 emigroval, slíbil svému tátovi Karlovi, že jednou za národní tým vyhraje zlatou medaili. A ten mu na to řekl: „Jestli to dokážeš, nahý oběhnu zimák.“
V Naganu si na to vzpomněli. „Tak a teď bys měl dodržet slovo, ne?“ hecoval Petr Svoboda svého otce, který se ale jen smál.
Oslavy senzačního zlata v českém domě nebraly konce. Teklo šampaňské, pivo i slivovice, a když přijeli hokejisté, Salajkovi půjčil medaili Roman Hamrlík. „Byl to krásný pocit, který se dá těžko popsat. Překvapilo mě, jak byla těžká,“ popisuje.
Historky s hvězdami z NHL
Hokejisté i další část výpravy pak odjeli na letiště, Salajka ale „pařil“ dál. O půlnoci se přesunul do Thirty’s baru, kam pravidelně chodíval. Měl na sobě reprezentační dres a od dalších hostů dostával nespočet gratulací.
Ta nejcennější přišla ve chvíli, kdy mu na rameno zaklepal Steve Yzerman, Salajkův sportovní idol, kvůli němuž začal fandit Detroitu. Jeho hokejku má dnes doma pověšenou na zdi v ložnici ve svém bytě v Otrokovicích.
„Kanaďané už byli vyřazení, ale on tam ještě zůstal. Vykládal mi, že jsme v semifinále byli lepší a měli vyhrát už v základní hrací době,“ říká Salajka, který na Yzermana čekal už po příjezdu Kanady do Nagana.
„Všichni šli hlavně za Gretzkym a Lindrosem, ale já chtěl jen Stevea. Podepsal se mi v pasu na stránku vedle té s číslem 19, které sám nosil na dresu, a já na ní měl vízum do Japonska. Hezká náhoda,“ líčí.
Když pak spolu seděli v restauraci, Yzerman vyprávěl, že by si rád někdy zahrál v jednom týmu s brankářem Dominikem Haškem, což se mu později splnilo.
„Pro Kanaďany byl Hašek fenoménem. Komentátor ESPN Darren Pang, který Yzermana doprovázel, ho obrovsky obdivoval, v baru nám v pět hodin ráno předváděl jeho zákroky bez hokejky,“ poznamenal Salajka.
S hvězdami z NHL měl i další zážitky. Dva dny před čtvrtfinálovým utkáním Česko–USA seděl v baru Pink Elefant, kam dorazili američtí hokejisté. Nejdéle se zdrželi Brett Hull a Chris Chelios. Salajka se s nimi dal do řeči a kromě hokeje řešili i muziku. Spojovala je totiž záliba v rocku a metalu.
„V roce 1996 vydala Metallica desku Load, na níž byla píseň Until It Sleeps. Vyhecovali jsme se a s Hullem ji šli zpívat na karaoke. Nezapomenutelný zážitek,“ směje se. Domů odcházeli až nad ránem.
„Řídit bychom určitě nemohli, ale příliš opilí jsme taky nebyli. Američané – na rozdíl ode mě – pili třetinky piva, dobře se bavili a užívali si přátelskou atmosféru her.“
Salajka už tehdy věděl, že prožívá svůj fanouškovský vrchol. „Nagano bylo nejvíc. Na ledě jedna legenda NHL vedle druhé, my vyhráli a já to všechno zažil. Co víc si přát?“
