Do Klicperova divadla jste přišli už jako pár?
Maria: Ano. Ale jako velmi čerstvý pár. Myslím, že jsme spolu mohli být tak měsíc, možná dva, když Martinovi z Klicperáku volali s nabídkou do angažmá. Moc jsem mu to přála. Martin je pracovitý, poctivý, má obrovskou chuť k práci. Angažmá si vážně zasloužil. Jeho první inscenací byl Orestes. Na začátku zkoušení jedna z hereček oznámila, že bude v příští sezoně odcházet, a pak se stal zázrak – místo ní jsem naskočila já. Jsem moc ráda, že to dobrodružství v podobě prvního angažmá můžu prožívat s Martinem.
Martin: Musím nesouhlasit. Když mi nabídli angažmá v Klicperáku, tak jsme ještě pár netvořili, ale sympatie tam byly už delší dobu. Museli jsme si potvrdit, že jsme tedy spolu, pak jsem nastoupil já a Maria krátce nato taky. Je moc zajímavé a hezké pozorovat, kam se Maria od školy posunula.
Maria: Že si uříznu ostudu už takhle na začátku rozhovoru, to jsem teda nečekala.
Jak se vám spolu hraje?
Maria: Bezvadně.
Martin: S Mariou moc dobře a je to logické. Jelikož jsme k sobě ve vztahu i v pracovní rovině upřímní, není problém s čímkoli jít za tím druhým a bavit se o tom. Co se týká intimních věcí, které se často na jevišti dějí, je to v našem případě naprosto jednoduché. V Podobě věcí hrajeme pár a v Těle tajné agentky mileneckou dvojici. V obou případech jde o lehce podivné vztahy. V Tajné agentce je to mimo jiné spojené s dobou, ve které se příběh odehrává, v Podobě věcí je to tím, že je Phillip, kterého hraju, totální blb.
Takže si nosíte práci domů?
Maria: Ty totální blbce se snažíme nechat v divadle a domů je netahat. Ale jinak samozřejmě. Když přijde Martin ze zkoušky domů, pokaždé se ptám, jaká byla. Když mám z něčeho radost, sdílím to. Když mě něco naopak rozesmutní, taky se o tom snažím mluvit. Když si potřebuju zopakovat text, jsem taky většinou vyslyšena. Divadlo je zkrátka naší velkou součástí, ale naštěstí se dokážeme bavit i o jiných věcech.
Martin: Pravda.
Martine, jaká byla vaše cesta k divadlu?
Asi od druhé třídy základní školy jsem navštěvoval dramatický kroužek v Hořicích, kam jsem docházel až do svých třinácti let, kdy jsme se s kamarády rozhodli opustit dramaťák a založili si vlastní divadelní soubor Valise. Začalo to tím, že jsme napsali autorský text Nevděčníci a poté jsme nazkoušeli divadelní hru Oscar. Všechno poté vedlo k tomu, že jsem začal jezdit do Prahy na přípravné kurzy k Ivaně Wojtylové a ta mě připravila na přijímací zkoušky do Prahy a Brna. Vystudoval jsem pražskou státní konzervatoř, začal hostovat v Městských divadlech pražských, poté v dalších menších divadlech a pak už jsem své kroky nasměroval do Klicperova divadla.
Jakou zkušeností byl pro vás Bowieho Lazarus v Městských divadlech pražských?
Martin: Bezpochyby velkou. Byla to pro mě první větší příležitost zažít zkoušení v profi divadle od začátku do konce a dostal jsem tam prostor se angažovat s různými nápady. Šlo z větší části o pohybovou roli a to pro mě byla velká paráda. Mimo to, že mě má úloha v tomto kuse moc bavila, mohl jsem se celé dva měsíce také soustředit a snažil se rozklíčovat to, co chtěl tímto příběhem David Bowie s dramatikem Endou Walshem říct. Co je pod celým tím textem a písničkami schované. Bowieho hudbu jsem znal, ale po tomto komorním muzikálu ho poslouchám o dost více. Podepsalo se to i na mé fyzičce. Za měsíc jsem tam zhubl o osm kilo.
Mario, a co vaše pouť z jižních Čech?
Maria: Narodila jsem se do rodiny netolických ochotníků. Ve čtyřech letech mě poprvé vystrčili na jeviště a do dneška jsem neslezla. Teď jezdím na netolické divadlo pravidelně každé léto jako divák. Podpořit mamku, tetu, kamarády a dědu, jakožto režiséra. Vždycky jsem tak zvláštně naměkko a mám hroznou chuť tam za nima na jeviště vlítnout. Moc bych si s nimi chtěla ještě někdy zahrát. Ono to teď není dost dobře možné, Netolice jsou opravdu z ruky, ale kdo ví. Třeba se mi to někdy v budoucnu poštěstí.
Jak se cítíte v Hradci?
Maria: Dobře. Hradec je moc hezké město. Všude dojdete pěšky, to se mi líbí. Je tu klid. Ale občas se ráda vracím za divočinou do Prahy. Na co si ale stále zvykám, jsou zavíračky obchodů. Často vařím po večerech a v mém okolí už po deváté hodině večer není otevřena ani večerka. Když něco zapomenu, mám prostě smůlu. Učím se tedy psát důkladně nákupní seznamy a nezapomínat.
Martin: I mně se v Hradci líbí. Bude to i tím, že jsem tady prožíval svá pubertální léta a spoustu příjemných a zábavných vzpomínek mám spojenou právě s Hradcem. Rád využívám služby, které město nabízí, a jelikož mám poměrně dost zájmů, vyhovuje mi, že se člověk z bodu A do bodu B dostane do pár minut. Například divadlo, plavecký bazén, Centrum nových sportů, jump arena, laser game... V Praze bylo složitější skloubit vše dohromady. Z Hradce pochází také mnoho mých kamarádů. Těším se, že až dodělají vejšky, vrátí se a budeme se vídat častěji.
Martine, hrajete v Prašině i v Hamletovi a také Alfréda Bartoše v Těle tajné agentky. Je to pro vás velké téma?
Největším rozhodně Alfréd Bartoš. Do Tondy, kterého hraju v Prašině, můžu vložit něco ze svého dětství a mohu se tam dost vyblbnout a upustit nějakou tu energii, které mám v sobě dost. Postavu Laerta jsem chtěl hrát už od druháku, kdy jsem Hamleta četl poprvé. Jeho linka mi přijde zajímavá a doufal jsem, že závěrečný souboj Hamleta s Laertem pojme režisér Pavel Khek klasicky, což se mi taky splnilo. Je to něco mezi scénickým a sportovním šermem a celé mě to moc baví. Na konci představení jsem dost vyčerpaný.
Ovšem Alfréd Bartoš je pro mě zásadní. Oproti Laertovi, kterého jsem si přál hrát, mě nikdy nenapadlo, že bych mohl ztvárnit někoho z členů československého odboje za heydrichiády. O toto období se zajímám od základní školy a vždy jsem kluky z Anthropoidu, Silveru A, Silveru B obdivoval, jakož i všechny další, kteří se na těchto operacích aktivně podíleli. Určitě si nedokážu úplně představit, jak se cítili, co si všechno v sobě nesli, jak velký strach o sebe, o své blízké měli… Jsem moc rád, že Tomáš Dianiška napsal hru konkrétně o operaci Silver A, a my tak můžeme aspoň částečně divákovi tento příběh odvyprávět. Hrát Alfréda Bartoše je pro mě velká čest.
Mario, která role je zásadní pro vás?
Ta ještě nepřišla.... Ale moje nejoblíbenější je momentálně role Babii a Betsy v inscenaci Vyhubyt, kterou napsal a režíroval mladý a neuvěřitelně talentovaný Tomáš Ráliš. Je to temná komedie především o bytové krizi. Já jsem předtím moc na komedie štěstí neměla, tak si to náležitě užívám.
Seriály se vám ještě neozvaly?
Maria: Je to hanebnost…
Martin: Nejde mi to na rozum. Pokud tento rozhovor čte nějaký režisér/ka… Dobrý den a ahoj!
Slyšel jsem, že vás oba láká tanec a sport, vlastně akrobacie i parkour. Je to pravda?
Maria: Je. Já jsem od malička dělala spoustu sportů. Tančila jsem v taneční skupině Crabdance z Prachatic, dělala jsem aerobic, atletiku a osm let jsem chodila na karate. Dlouhou dobu mě lákal pole dance, ale až tady v Hradci jsem se odvážila. Takže to je moje nová láska.
Martin: Je to tak. Od dětství jsem vyzkoušel spoustu sportů. Začalo to plaváním a gymnastikou, poté přišel na řadu basket, který jsem hrál závodně pět let. Na konzervatoři jsme měli předměty jako různé styly tance, step, bojová umění, ale hlavně akrobacii. Vedl nás pan Petr Pachl a nikoho lepšího jsme si přát nemohli. Okamžitě mě to chytlo, ale tento předmět byl na škole jen první tři roky, i později jsem však k němu na hodiny občas docházel i ve svém volnu s mladšími spolužáky. Od akrobacie jsem se dostal k parkouru a snažím se to pěstovat, jak to jen při časových možnostech jde. A jelikož člověk musí mít na tohle pevné tělo, chodím pravidelně cvičit do posilovny. Občas to bolí, ale je to příjemný.
Co vás čeká?
Martin: Hned po premiéře černé komedie S Caroline v kuchyni mě čeká poslední premiéra sezony Oslava. Nevím o této hře zatím skoro nic, ale slyšel jsem, že tam budeme s klukama tvořit kapelu a hra jako taková bude velká legrace.
Maria: Mě taky čeká Oslava. Já jsem zase slyšela, že bych snad měla tvořit pár s Jiřím Zapletalem, takže na to se přirozeně ohromně těším!
