Mezinárodní energetická agentura považuje technologii pro zachycování a ukládání uhlíku za zásadní pro dekarbonizaci takových průmyslových odvětví, které mají v praxi jen málo možností, jak nahradit fosilní paliva. Jde ale zároveň o možnost výroby bezemisního vodíku ze zemního plynu. Vývoj z posledních měsíců ukazuje, že minimálně v Evropě se s touto technologií počítá. Informovala o tom agentura Bloomberg.
Vypouštění CO2 začíná být drahé. Vyplatí se napumpovat ho pod zem? |
Technologie zahrnuje složité systémy, které izolují CO2 z továrních emisí. Znečišťující látka se poté stlačí, vysuší a ochladí do kapalného stavu, aby se mohla naložit na loď nebo poslat potrubím do skladovacího terminálu.
Norský projekt Longship by měl být prvním významnějším provozovaným střediskem na zachytávání uhlíku na světě. Přijímací terminál se bude nacházet na ostrově Blomøyna a uhlík se tam bude skladovat ve dvanácti nádržích. Každá je podobně vysoká jako desetipatrová budova a dohromady pojmou zhruba 8 tisíc metrů krychlových uhlíku.
První přeshraniční síť na světě
Plyn se následně bude ve zkapalněné formě přečerpávat potrubím do zásobníku pode dnem Severního moře. Norský projekt se pyšní i tím, že půjde o první přeshraniční síť infrastruktury pro přepravu a skladování CO2 pod zemí. Realizace tohoto záměru je ze dvou třetin financována norskou vládou a jde o součásti norské strategie odklonu od fosilních paliv. Hotovo je zhruba z 90 procent.
Agentura Bloomberg upozorňuje, že po celém světě se momentálně plánuje asi 30 podobně důležitých zařízení, které v praxi umožní zachycení, přepravu a následné uložení uhlíku pod mořské dno. Jen několik málo z nich je ale již ve výstavbě nebo v pokročilejším stádiu vývoje. Projekt má ale i své kritiky, kteří upozorňují na jeho vysoké náklady.
Oteplování planety dělá z lesů místo plic hrobaře, dokázali i čeští vědci |
„Skladování v moři je ze své podstaty nákladnější než skladování na pevnině. V případě diskutované technologie hrozí, že v praxi bude neúměrně drahá,“ říká německý analytik Jens Burchardt.
Projekt dostal podporu i z Německa
Německo, jeden z největších znečišťovatelů v celé Evropě, ale s využíváním této technologie do budoucna počítá. Spolková vláda upustila od dřívějších námitek a iniciativu začala podporovat. Podmínkou ale je, že dojde k jejímu využívání jen v případě vybraných průmyslových odvětvích, jako je výroba hnojiv, cementu nebo třeba oceli.
Němečtí zákonodárci tak nyní pracují na nové legislativě, která v budoucnu umožní přepravu uhlíku přes hranice i jeho uložení pod mořské dno. Pozitivně se k zachytávání uhlíku pod mořské dno staví také vysoce postavení představitelé Evropské unie. Jejich aktuální predikce totiž ukazují, že do roku 2050 bude potřeba zachytit až 450 milionů tun oxidu uhličitého ročně. Jinak bude dosažení uhlíkové neutrality jen těžko možné.
Solární panely a ukládání uhlíku, máme posledních 1000 dnů na změny, říká OSN |
Některé evropské firmy zkušenosti se zachytáváním a následným ukládáním uhlíku pod zem již mají. Norský gigant Equinor poprvé s touto technologií začal v roce 1996. Odborníci v této souvislosti upozorňují, že minimálně v první fázi projektu Longship se dají očekávat komplikace. „Víme, že technologie funguje, v prvním roce bychom ale ještě měli čekat problémy. Chvíli trvá, než si všechno sedne,“ říká k projektu profesor Philip Ringrose podle Bloombergu.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
