Její twitterový účet své sledující děsil, udivoval, bavil od roku 2019. Už před čtyřmi lety na něm začala datová vědkyně Olivia Swarthoutová zveřejňovat své objevy ze světa středověkých kreseb a maleb. Nasbírala přes 600 tisíc sledujících, ale především spoustu extravagantních dobových ilustrací. A propadala jim pořád víc.
Výsledkem je kniha Podivní lidé středověku: Jak žít, smát se, milovat (a umírat) v temných časech. Je fascinujícím průvodcem nejen středověkým bizarním výtvarným uměním, ale též samotnou společností, protože právě její ilustrace o ní mnohé vypovídají.
Intervence nájemních kreslířů
Zelenina s lidskými znaky, poranění ve tvaru vaginy, žába bez nožiček, kostry jako hudebníci, bizarní zvířata. Groteskní, nečekané motivy. Ale též překvapující provedení, ony náměty bývají vyvedeny naivně, neuměle, tělesné propozice jsou nepřiměřené, obličeje batolat vypadají jako zmenšené tváře dospělých lidí. Záhadu středověkých kreseb rozplétá Swarthoutová se zápalem, důvtipem a nadhledem.
„Lidé se mohou ptát, proč tehdy výtvarníci nedovedli nakreslit zvířata věrohodně, správně, proč vypadají na kresbách nějaké věci tak divně. To by však podle mě znamenalo hodně zúžený náhled na ony ilustrace. Umění obsahuje mnohá sdělení. A ukrývá se především v tom, že jeho velká část není zhotovena nijak kvalitně a byla ušetřena precizního uměleckého přístupu. A to nám o středověkém životě říká mnohé,“ cituje ji list The Guardian.
Swarthoutová především zdůrazňuje, že autory ilustrací by bylo namístě označovat spíše za najaté řemeslníky než za umělce. Jejich obrázky se podobaly spíše dnešním ilustračním fotkám z portfolií komerčních agentur. Autoři knižních ilustrací se dobrali renomé a prestiže vážených a ctěných uměleckých osobností až koncem středověku, do oné doby to prostě byli více nebo méně zruční nájemní pracující. A jako takoví se při práci dopouštěli nevážných žertů a drzostí, jimiž si krátili dlouhé a trudné pracovní dny.
turtle having fun, germany, 15th century https://t.co/4rLVRjEetq
Právě z tohoto důvodu do svých malůvek vpašovávali bizarní, necudné prvky, které psané slovo posunovaly a ohýbaly podle nápaditosti a rovněž troufalosti kreslířů. Témata knih ilustrátoři spojovali s náměty z reálného, běžného života, z folklóru, s produkty vlastní mysli, kreativity, představivosti, popisuje Swarthoutová na serveru Artnet. Procházelo jim to i proto, že zatímco text byl vnímán s respektem, byl středem pozornosti, obrazový doprovod byl na okraji zájmu. Psané slovo bylo vážené, ilustrace pouhý doprovod.
Navíc Swarthoutová vysvětluje, že ilustrace samotné posunovalo jejich opakování. Motiv se objevil jednou, možná odůvodněně, možná ve specifické souvislosti s pasáží z příslušné strany knihy. Jenže potom ho použil jiný ilustrátor, po něm další. Námět se stával předmětem parodie, zobecněl, vymkl se původnímu smyslu, ať byl jakýkoli. A mohl si najít jiný, obecný. Mnohé kresby jako by se staly středověkými memy, přišly o svůj původní kontext, jejich význam se posunul.
Šnečí pokořitelé rytířů, Kristova „vagina“
Příkladem středověké záhady jsou agresivní šneci. Středověk jimi byl posedlý. Bojovně stojí proti rytířům v plné zbroji, tykadla mají výhružně napřažená proti nim, zřejmě je používají jako meče. Již dříve takových šnečích ilustrací historička umění Lilian Randallová napočítala na sedmdesát, byly rozeseté v devětadvaceti knihách, většina vznikla v letech 1290 až 1310.
swordfighting tactics, germany, 16th century https://t.co/g3dcG7HyNA
Ony ilustrace byly podvratným posměškem tehdejší společenské hierarchii. Zatímco doba přisuzovala rytířům aureolu statečnosti, odvahy, síly, moci, na obrázcích se zuby nehty snaží zdolat pomalého, ve skutečném životě naprosto přehlíženého tvora. Často před ním v panice zbaběle prchají, mnohdy před ním leží poražení, pokoření, ponížení.
Co přesně však ona ilustrovaná šnečí subverze sdělovala, jaké poselství vysílala, o tom se jen vedou spory. Možná naznačovala boj mezi spodními a horními společenskými třídami. Mizerně placení ilustrátoři, kteří si den co den kazili oči ve studených pracovnách, tak možná skrze šnečí vítěze dávali políček vládnoucím třídám. Snad však byly ilustrace takového silného politického vyjádření prosté – a rytíř prosící vkleče před plžem v ulitě o milost byl prostě jen symbolem obecné, lidské zbabělosti a bezmocnosti. Jiné interpretace jsou podle BBC užší, rytíři marně zápasící se šneky měli podle nich reprezentovat lombardské správce království, které existovalo do konce osmého století na území dnešní Itálie, přičemž se v následujících stoletích stali, především ve Francii, symbolem podlosti, zbabělosti.
Brutální rituál byl proveditelný. Věda zkoumala vikingského krvavého orla |
A podle ještě jiných výkladů ony výjevy podkopávají nedotknutelnost maskulinity. Rytíř, silný, odvážný, bojovný, byl jejím idealizovaným ztělesněním. A tím, že ilustrace do role jeho vyzyvatele umístily tak podřadného tvora, rytířství, a tedy mužství, zpochybnily. „Ony obrázky podle mě ukazují, že gender nebyl nikdy tak stabilní, pevný, jak by si někteří chtěli myslet. Vždy se o něj vedl spor,“ míní historička umění Marian Bleeke.
Podobu pochvy má Kristovo zranění například ve zpěvníku Bony Lucemburské, pochází zhruba z roku 1349.
Swarthoutová si poté všímá i bizarně vyvedeného zranění na těle Ježíše Krista. Opravdu, vypadá jako ženská pochva. Jakou ostudu si musel nebohý nešikovný ilustrátor vysloužit! Jenže přisoudit ono zobrazení amatérismu neznámého malíře by možná bylo unáhlené.
„Ve skutečnosti existuje silná umělecká tradice, v níž Kristovy rány vyhlížejí jako vagina. Toto není jediný příklad, i když je, soudím, nejpozoruhodnější,“ líčí Swarthoutová. Jak si onen fenomén vykládá ona? Znázornit poranění jako vaginu podle ní mohlo symbolizovat, že se z lůna Kristova utrpení zrodila církev.
