„Upřímně, na prvních šest měsíců jsem se zcela stáhl. Po tom všem, co se stalo v Mariupolu... Nedokázal jsem pochopit, kde jsem, kdo jsem. Ale když jsem opustil Ukrajinu, uvědomil jsem si, že nejsem doma. Bylo mi to nepříjemné,“ vypráví osmnáctiletý Bohdan Jermochin.
V ruském zajetí strávil rok a půl. V květnu 2022 ho z Mariupolu, kde žil se svou sestrou a zákonnou zástupkyní Valerií, převezli do Doněcku. Odtamtud pak do dětského sanatoria Poljany v Moskevské oblasti. V červenci 2022 jej Rusové umístili do rodiny veteránky čečenských válek Iriny Rudnitské.
Několikrát se za tu dobu pokusil utéct zpátky na Ukrajinu. O jednom z pokusů se v dubnu 2023 zmiňovala i ruská zmocněnkyně za práva dětí Maria Lvovová-Bělovová. Podle ní ho tajná služba FSB „zachránila“ před Ukrajinci, kteří se ho „hrozbami a manipulacemi“ snažili dostat zpět do vlasti.
Bude mu 18. Unesený Ukrajinec z Mariupolu dostal povolávací rozkaz od Rusů |
„Byla dost naštvaná,“ říká mladík k tomu, jak zmocněnkyně reagovala na jeho útěky. Lvovová-Bělovová ho pak povolala k sobě a Bohdan také podepsal slib, že se nevrátí na Ukrajinu. Podle svých slov pod nátlakem. Vyhrožovali mu například, že skončí v psychiatrické léčebně.
Nakonec přišel i povolávací rozkaz do ruské armády. Ještě mu přitom nebylo ani osmnáct. Díky ukrajinskému i mezinárodnímu tlaku se mu však 19. listopadu, v den osmnáctých narozenin, splnil ten největší sen – vrátil se na Ukrajinu.
V rozhovoru pro Rádio Svobodná Evropa říká, že v Rusku v sobě cítil neustálý vnitřní boj. „Skutečnost, že jste obklopeni nepřáteli a ještě takovými patrioty, vás může obrátit proti vlastní zemi. Pere se to ve vás. Na jednu stranu cítíte, že musíte mluvit tak, jak si žádá situace, a na tu druhou chápete, že takto mluvit nesmíte. Vaše vlast je jinde a doma na vás čekají,“ popisuje.
K samotnému únosu říká, že mu v Mariupolu nedali na výběr. Prostě mu oznámili, že odjíždí. „Zbyla nám jen naděje, že se z toho coby inteligentní lidé nějak dostaneme. V každém případě to bylo bezpečnější než zůstat v Mariupolu. Tam bychom nepřežili ani týden. V té době už nám došlo jídlo,“ vzpomíná. Na vlastní oči viděl přesun ruské techniky, výbuchy, těla desítek zabitých lidí a ničení města, jež se stalo jedním ze symbolů brutality ruské invaze.
 |
Z Mariupolu je podle něj město duchů. V jednu chvíli se tam pokusil utěšit dívku, která přišla o matku: „Všiml jsem si jí, když křičela o pomoc. Držel jsem ji v náručí s nadějí, že můžu něco udělat. Ale pochopil jsem, že nic nezmůžu. Usmál jsem se na ni s tím, že všechno bude zase dobré. Nic dobrého se však nestalo.“
Na začátku války byl jeho poručníkem ředitel místní školy. Ten však utekl a všechny chlapcovy doklady vzal s sebou. Právě fakt, že je Bohdan nemá, mu později výrazně zkomplikovalo situaci. V jistou chvíli se totiž naskytla možnost návratu na území ovládané Ukrajinci. Bez dokladů ho však do čekajícího autobusu nepustili. A tak se ocitl v Rusku.
Tam musel nastoupit do školy. „Svým způsobem“ si mohl vybrat učební obor, rozhodl se proto pro obor automechanik. „Ostatní se ke mně nechovali úplně špatně. Ale nejsem zrovna slabý, takže otevřeně mě nikdy nenapadli. Jen jsem musel pokleknout, jejich slovy ‚spadnout‘. To jsem udělal,“ líčí Bohdan s tím, že Rusové jemu i dalším ukrajinským dětem namlouvali, že je Ukrajina Rusku dobrovolně předala.
Ruské únosy dětí začaly ještě před invazí, mají na ně systém, říká právnička |
„Mají plno propagandistických historek a mnoho dětí z mé skupiny jim bohužel věřilo,“ podotýká. O své „adoptivní matce“ míní, že byla v podstatě dobrý člověk. „Podporovala mě, pomáhala mi a nechala mě jít. Ale nešla by proti ruským úřadům. Její poslední slova na letišti byla, že mě miluje jako syna,“ dodává. Rusové mu k osmnáctinám nabídli byt, Bohdan ho však podle svých slov odmítl. „Penězi si Ukrajince nekoupíte. Nejsme takoví,“ říká.
Pohled na zničenou ruskou techniku ho nyní prý „hřeje u srdce“. Ukrajinským vojákům také složil píseň, aby je povzbudil. Další napsal i o svém rodném Mariupolu. „Cítím, že brzy vyhrajeme, že se náš duch nezlomil a že jsme silnější, než kdokoliv může být,“ popisuje. A na otázku, zda je po povolávacím rozkazu do ruské armády připraven přidat se k té ukrajinské, odpovídá: „Je tu ta možnost, ale zatím studuji. Nebojím se přidat k armádě. Ale pokud to udělám, stane se tak z mé vlastní svobodné vůle.“
S přáteli nyní chce založit charitativní organizaci, která bude uneseným ukrajinským dětem pomáhat. Podle Kyjeva Rusové za víc než rok a půl války unesli přes 20 tisíc dětí. A Bohdan kritizuje, jakým způsobem se jedná o jejich možném návratu. „Jsme potichu. Možná něco děláme, ale děláme to v zákulisí a ony o tom nevědí. Cítí se tam jako v pasti a mají pocit, že je jejich vlast opustila. Je to hrozný pocit,“ upozorňuje.
Problém ovšem také je, že se lidé nemohou ujmout dětí, které osobně neznají. „A spousta dětí už nemá žádné příbuzné. Nemáme jak je dostat zpátky,“ vysvětluje Bohdan. „Když jsem uviděl sestru, cítil jsem štěstí a vřelost, že mám svého milovaného nablízku. Když jsme z Běloruska přejeli na Ukrajinu, byla to radost. Okamžitě mi dali ukrajinskou vlajku. Tehdy jsem si uvědomil, že všechny moje problémy jsou za mnou. Ale také jsem chápal, že ještě není konec. Je tu mnoho dalších dětí, které potřebují pomoc. Neměli bychom na ně zapomenout,“ apeluje.
