„Brýle jsou přes řemínky helmy, mám aerodynamický dres od známé firmy, nohy jsou oholené, ponožky ve správné výšce, boty mají správné zapínání, ale… to snad ne! Špalíkové brzdy a podsedlová brašnička?! Co mě to napadlo!“
Komický úvod videa Itala Federica Ciampelly, který na YouTube sdílí své zkušenosti amatérského cyklisty, shrnuje problém cyklistické komunity, která se v některých případech příliš zaměřuje na vzhled a podstata sportu ji uniká. Snobský, až elitářský pohled na nováčky mezi volnočasovými cyklisty přitom může vytvářet toxické prostředí, které ostatní odradí.
Ve srovnání s obsahem, který se objevuje na sociálních sítích, si volnočasoví cyklisté nemusí připadat nepatřičně nejen kvůli vybavení, do kterého možná nechtějí hned zpočátku investovat desítky tisíc korun, stačí začít u samotné tělesné konstituce.
Jak zaplatit Pogačara? Cyklistický svět: boj o sponzory, balancování na hraně |
Jak má vypadat „správné“ cyklistické tělo vidí miliony diváků každý červenec v televizi. Tour de France je pro velkou část společnosti jediným kontaktem s cyklistikou a měřítka se proto přizpůsobují právě tomu, jací cyklisté ve Francii vítězí.
Vysocí a vyzáblí vrchaři typu Chrise Frooma, případně drobní a o to subtilnější jezdci jako Jonas Vingegaard tvoří prototyp cyklistické postavy. I Wout van Aert, který mezi týmovými kolegy působí mohutně, je v porovnání s obyčejnými smrtelníky kost a kůže.
TŘI HUBEŇOUŘI. Tadej Pogačar (vlevo) vážící 66 kg působí vedle šedesátikilového Jonase Vingegaarda a osmapadesátikilového Adama Yatese téměř nepatřičně.
Toto pokřivené vnímání pak může volnočasové cyklisty ovlivnit v pohledu na sebe samé. Mnoho lidí začíná jezdit na kole, aby se dostalo do lepší kondice. Obavy z toho, že svým vzhledem mezi cyklisty nezapadnou, je ale můžou od sportu zrazovat. Magazín CyclingWeekly přišel s příběhy amatérů, které rozšířený obraz cyklisty jako hubeného člověka bez gramu tuku navíc od ježdění na kole téměř odradil.
Nejprve hubnout, až pak do obchodu
Například Sam Lerner začal s cyklistikou ve třiceti letech poté, co hrál na univerzitě ragby. Se svými dvaadevadesáti kilogramy měl proto pocit, že do cyklistické komunity nezapadá. „Jediní profíci, kteří byli v té době těžší než já, byli Magnus Bäckstedt a Marcel Kittel. Od prvního dne jsem tak cítil, že do sportu nepatřím,“ vyprávěl.
Federico Ciampella a jeho „faux pas“: jezdí se špalíkovými brzdami!
Autor blogu Tempo Cyclist zase v jednom z příspěvků přiznal, že i když vážil okolo dvaašedesáti kilogramů, stále měl pocit, že má na těle příliš mnoho tuku. „Když jsem něco takového vnímal já, nedovedu si představit, jaký tlak k hubnutí na sobě museli cítit jiní cyklisté,“ napsal.
Dojem o komunitě tvořené pouze subtilními typy podporují i některé oděvní značky, které cyklistické oblečení ve větších velikostech zkrátka neprodávají. Týká se to především dámských kolekcí.
Celosvětově známé firmy jako Santini nebo Rapha vyrábějí dresy pro ženy s maximálním obvodem hrudi 104 cm, přičemž Santini u dámských kalhot nepočítá s výškou větší než 176 cm. Italská značka Castelli pak nabízí dámské dresy pouze do velikosti XL s obvodem hrudníku 99 cm.
„Měla jsem pocit, že nejdřív musím zhubnout, abych si vůbec mohla pořídit něco v čem jezdit na kole,“ svěřila se Jenn Kriskeová v pořadu The Issue Is. Kriskeová proto založila značku zaměřující se na cyklistické oblečení pro ženy. „Když jsme spustili prodej, první vyprodaná byla velikost XL.“
Zbytečné bariéry
Když už se amatéři do cyklistiky vrhnou, většinou je zaplaví množství pouček, co a jak má správný cyklista nosit. Nejspíš nejznámější z nich je délka ponožek, která je pro profesionály dokonce definovaná UCI a amatéři toto pravidlo přejali.
Trochu v rozpacích, tak se Pinot loučil s kolem. A teď bude farmařit |
„V silniční cyklistice jsou bílé tretry a bílé ponožky něco, co vypadalo vždy elegantně a sportovně. Brýle se nosí přes řemínky helmy, aby nevlály. Nákolenky nebo návleky na nohy se natahují na ponožky. Návleky na ruce zase vypadají jednoznačně lépe, když se dají pod rukávy,“ vyjmenovává další poučky Roman Kreuziger, bývalý profesionální cyklista a nyní sportovní ředitel stáje Bahrain Victorious.
Podobná pravidla jsou natolik rozšířená, že k nim oděvní značka DHB vytvořila video nazvané Cyklistické zločiny. „Což je úplná hloupost,“ reagovali na to Francis Cade a Jimmi Nicholls z kanálu Cade Media. „Takové věci jen staví zbytečné bariéry a ostatní od cyklistiky odrazují,“ pokračoval Cade.
„Cyklistická komunita je velmi otevřená a když přijde někdo nový, tak se mu vše rychle vysvětlí,“ oponuje Kreuziger. „Samozřejmě je hezké jezdit ve skupině, která je upravená a sladěná, ale pokud to někdo chce dělat po svém, tak to ostatní pochopí,“ myslí si a dodává: „Nejhezčí na kole je samotný sport a svoboda, kterou přináší. Ne jak je kdo oblečený.“
Cade s Nichollsem ve svém videu došli k poučkám, které by poradili začínajícím cyklistům oni: jezděte s helmou, jezděte s brýlemi, naučte se opravovat kolo.
To k zážitku z jízdy stačí.
