S Chelsea vyhrál Champions League, Evropskou ligu a má čtyři tituly z Premier League.
V seriálu „Repre Talk“, který se točí kolem českých reprezentantů, vzpomínal právě na vrcholné turnaje s národním mužstvem.
S jedenadvacítkou vyhrál mistrovství Evropy v roce 2002, o dva roky později byl s reprezentačním áčkem třetí na Euru. Je účastníkem dalších šampionátů - mistrovství světa 2006 a Evropy 2008, 2012 a 2016.
O čem všem Čech mluvil?
O zlatém Euru do 21 let. „Když člověk odehraje finále a dostane na krk zlatou medaili, tak jsou všichni šťastní. Ale já nejradši vzpomínám na celý ten turnaj. Se spoluhráči jsme si sedli nejen na hřišti, ale i mimo něj. Přitom první zápas proti Francii se nám hrubě nevydařil. Ale vždycky, když nám teklo do bot, dokázali jsme se semknout.“
O týmovém duchu na Euru 2002. „Právě díky partě, kterou jsme ve Švýcarsku měli, jsme to ve finále nakonec urvali. Znovu jsme narazili na Francii, která byla první hodinu lepší. Ale postupně jsme se zvedali a nakonec jsme mohli rozhodnout v prodloužení. V rozstřelu jsem pár penalt chytil, všichni kluci dali, což je samozřejmě vždycky to hlavní.“
O nešťastném vyřazení v semifinále Eura 2004 v Portugalsku. „Bohužel se jednou za čas najde tým, který zničehonic vyhraje. Třeba jako v roce 1992, kdy Dánové přijeli na Euro přímo z pláže a bez jakýchkoliv ambicí. V roce 2004 se Řekové trápili ve skupině, ale nakonec to bylo podobné jako s těmi Dány. Všechno, co na tom turnaji uhráli, bylo nad plán, všechno jim sedlo a už to potom nikdy nezopakovali. Dodnes mě mrzí, že jsme s nimi v semifinále vypadli, protože jsme měli sílu na to, abychom celý turnaj vyhráli. Navíc to byl jediný zápas v historii šampionátu, ve kterém rozhodl stříbrný gól. Kdyby tehdy to pravidlo neplatilo, tak jsme ve druhém prodloužení vyrovnali, o tom jsem přesvědčený.“
O mistrovství světa 2006. „Člověk zjistil, že když se věci nesejdou a tým má trochu smůly, může všechno dopadnout jinak, než předpokládá. Kvalifikací jsme prošli velmi dobře. Na šampionát jsme taky přijeli ve formě, což jsme ukázali v úvodním zápase proti Spojeným státům. Vyhráli jsme jednoznačně 3:0, ale bohužel to odnesl zraněním Honza Koller. Zdravotní potíže měl i Milan Baroš. Proti Ghaně jsme hned na začátku dostali červenou kartu. Všechno se to nabalovalo a proti Itálii jsme nakonec hráli o postup ze skupiny. Honili jsme postup proti pozdějším mistrům světa, což se ukázalo jako těžká překážka.“
O tréninkové píli. „Nebyly dny, abychom se nebavili o fotbale, o výsledcích, o ostatních zápasech nebo o hráčích. Fotbal, sport a úspěch byly pro naši generaci nejvíc. Zase si ovšem musíte uvědomit, že v naší době nebylo tolik možností jako dnes. I když jsem nebyl s kamarády, tak jsem šel trénovat. A dneska? Když prší, zahrajete si fotbal nebo jinou hru na počítači. Trénovat v dešti, anebo kecat s kamarády v teple, to je samozřejmě rozdíl. Když chce být člověk úspěšný, a to v jakémkoliv sportu, musí trávit čas tréninkem. Jen hodiny a hodiny tréninku ho posunou dál.“
O tom, kdy už nebrat fotbal jen jako zábavu. „Důležité je, aby děti fotbal bavil. Do třinácti nebo čtrnácti let nemá smysl přemýšlet nad tím, jestli někdo udělá kariéru. Jsou hráči, kteří dospívají rychle a ve dvanácti jsou jinde než ostatní. V takovém případě mají samozřejmě obrovskou výhodu. Ale v patnácti může být všechno úplně jinak.“
O fotbalovém kolektivu. „Všichni jsme měli stejný cíl, všechny to bavilo a všichni chtěli ve fotbale něco dokázat. To pro mě byla ta přitažlivá síla. Jako brankář děláte vlastně i individuální sport, který je zatažený do toho kolektivního. Vyhovovalo mi, že jsem byl samostatná jednotka. Ale stejně tak mi vyhovovalo, že jsem pak přišel do kabiny, kde byla legrace. Všechny výhry a porážky jsme prožívali společně. To je na fotbale krásné. Někdy vás napadne, že to pěti hráčům nešlo, prohrálo se a jestli by nebylo lepší hrát třeba tenis. Nebylo! Společná radost posílá fotbal do jiné dimenze.“
O své budoucnosti. „Kvůli podmínkám smlouvy v Chelsea až do léta pracovat ve fotbale nemůžu. Pak se rozhodnu, co dál. Bude záležet na nabídkách a na tom, co budu chtít já sám dělat. Rok bez práce jsem využil ke studiu, vzdělávání a trávil jsem víc času s rodinou. A taky hokejem.“
