V Pardubicích se v těchto měsících odehrává mimořádný projekt – přeměna Winternitzových automatických mlýnů na velké kulturní a společenské centrum, na němž se nyní podílí tři architektonické kanceláře, město, kraj i soukromý investor.
Akce má být hotová za necelý rok. Klíčem k úspěchu je spolupráce všech aktérů. Vzájemný soulad ale narušily spory o vzhled nástavby nad silem, která je v podstatě protažením betonové věže pro výtah, jež se táhne od podzemí až na vyhlídku.
„Když se to vybetonovalo, tak jsme na to všichni jen koukali. Památkáři to ale povolili,“ uvedl náměstek hejtmana Pardubického kraje Roman Línek, který minulý týden pozval novináře na prohlídku krajské části mlýnů.
Gočárovy mlýny tvoří dvě budovy. Samotný mlýn z roku 1909, který kraj podle návrhu architekta Petra Všetečky přeměnil na novou galerii. A pak později dostavěné obilné silo, které majitel Lukáš Smetana upravuje na kulturní centrum s vyhlídkou podle návrhu kanceláře Prokš Přikryl architekti. Oba týmy při úpravách památky ale uvažují jinak.
Zatímco interiér galerie je velmi líbivý, silo představuje ryzí industriální architekturu. Tam, kde Všetečka výtah zakrývá, aby nebyl vidět, druhý tým jej naopak přiznává. Neshodli se dokonce ani na stejné barvě soklu budovy. „Jejich přístup je diametrálně odlišný,“ řekl Lukáš Smetana s tím, že kraj nemůže být nástavbou překvapen, protože byla součástí stavebního řízení, jehož byl účastníkem.
„Bylo to vidět na modelech, bylo to i součástí výstavy v Domě u Jonáše,“ uvedl Smetana.
Kraj poslal Smetanovi stanovisko od renomovaných architektů Ladislava Lábuse a Josefa Pleskota, podle nichž betonová nástavba na silu není šťastné řešení.
„Ví, že se nám to nelíbí, a ví, že se to nelíbí architektům, s nimiž spolupracujeme na zámku,“ řekl Línek. Nic to ale nezměnilo. „Stojí si za tím,“ shrnul architekt Petr Všetečka.
„Nástavba sila má svůj důvod a logiku. Pro oživení sila bylo zásadní vložit fungující komunikační jádro s výtahem a schodištěm. Celé toto jádro je betonové a nástavba je jeho čitelným vyústěním. Proto se nám příčilo obalit jej z formálních důvodů do jiného materiálu. Beton nástavby je syrový, ryzí, stejně jako celý vnitřek, jehož je pokračováním,“ uvedl architekt Marek Přikryl.
Betonová nástavba je na památce vidět z různých částí města, nicméně kdo se postaví přímo před mlýny, nespatří ji.
Betonovou nástavbu posvětili památkáři
Za zvoleným řešením stojí i památkáři. Ti ve svém vyjádření pro MF DNES vysvětlují, že je v takových případech nutné najít kompromis mezi zachováním památky, jejím novým využitím a zároveň to vše sladit s nároky na požární bezpečnost či s požadavkem na bezbariérový přístup.
„Splnění zákonných požadavků vyžadovalo zmíněné kompromisní řešení, které se projevilo právě v prvku zmiňované nástavby, avšak se zachováním celistvých fasád a také vnitřní dispozice architektonicky hodnotného objektu,“ uvedla Zuzana Vlasáková za pardubické pracoviště Národního památkového ústavu.
Pohledový beton byl podle ní zvolen právě proto, aby se odlišil novotvar od podstaty historického návrhu architekta Gočára. „Tedy ‚přiznává‘, že se jedná o aktuální prvek, než aby se uchyloval k historizujícímu maskování,“ uvedla Vlasáková.
Tři velké stavby v areálu Automatických mlýnů necelý rok před dokončením vzbuzují značný respekt. Nejen velkorysá krajská galerie, ale i bývalé obilné silo s vyhlídkou, multifunkčním sálem a ojedinělým prostorem pro výstavy v obilných výsypkách.
Možná nejpozoruhodnější je ale stavba města, pro které architekt Jan Šépka navrhl Centrální polytechnické dílny a městskou galerii. Beton i cihly zde navazují na odstín původních cihel mlýnů.
Lukáš Smetana, který potřebné pozemky i s projektem prodal Pardubicím, je nadšen. „Neznám žádnou jinou cihelnou galerii, Pardubice budou jediné na světě,“ uvedl.
