Válka na Ukrajině
Sledovat další díly na iDNES.tvV červenci 1964 podepsala vláda Jihoafrické republiky (JAR) s francouzskou firmou Thomson-Houston (později Thomson-CSF, dnes Thales) kontrakt na vývoj a dodávku samohybného protiletadlového raketového systému, schopného ničit nízko letící cíle za každého počasí. JAR se původně obrátila na Velkou Británii, ale království se zdráhalo obdobný systém své bývalé kolonii poskytnout. Francouzi uvolněné místo na trhu využili již z principu.
V roce 1967 proběhly první zkušební střelby. Dodávky pro JAR byly zahájeny v roce 1971, systém tam vstoupil do služby pod jménem Cactus. Po intenzivních testech objednalo celkem 20 palebných čet také francouzské letectvo, pro obranu svých leteckých základen a základen strategických řízených střel. Ve Francii dostal systém označení Crotale (Chřestýš). Dodávky pro francouzské letectvo byly dokončeny v roce 1978.
V době vzniku systému Cactus/Crotale byla většina elektroniky postavena na vakuových elektronkách citlivých na vibrace a otřesy, proto byl speciální podvozek P4R vybaven diesel-elektrickým přenosem výkonu a hydropneumatickým odpružením Messier. Vznětový motor v zadní části vozidla nepohání převodovku, ale alternátor připevněný přímo na výstupní hřídel. V jednotlivých kolech se nacházejí elektromotory s planetovými redukčními převodovkami.
Elektromotory pohánějí také klimatizační jednotku nutnou pro chlazení elektroniky, hydraulické motory otočných nástaveb, posilovač řízení i kompresory systému pružení. Ve střední části vozidla je místo pro dva operátory a veškerou elektroniku. Vpředu uprostřed sedí řidič. Přístup do korby zajišťují dveře na její pravé straně. Vyrovnání vozidla do horizontální polohy umožňují tři hydraulické opěry.
Protože byla u systému požadována schopnost postřelovat cíle za každého počasí, musel být vybaven radarem pro vyhledávání cílů. Úplně protichůdným požadavkem byla přepravitelnost letadlem. Tehdejší úroveň „miniaturizace“ neumožňovala vestavět radar i elektroniku nutnou pro odpal řízených střel do jednoho vozidla.
ACU protiletadlového systému Crotale původní verze
Palebnou četu tak tvoří vozidlo pro vyhledávání cílů a řízení palby ACU (Acquisition and Coordination Unit) vybavené radarem a dvě vozidla vybavená čtveřicí odpalovacích zařízení. Rozdělení systému na dvě vozidla neumožňuje vést palbu za jízdy, protože je nutné jednotky propojit pomocí kabelů. Přechod z pochodové do palebné polohy nepřekračuje pět minut od zastavení.
ACU je vybaveno pulzně Dopplerovským 2D radarem Mirador IV, pracujícím v pásmu E (vlnová délka 10 – 15 cm). Radar je schopný detekovat nízko letící cíle, pohybující se v rozsahu rychlostí 35 – 440 m/s, do vzdálenosti 18,5 km. Přesnost zaměření cíle je 0,75° v azimutu a 440 m ve vzdálenosti. Během jedné otáčky je systém schopen zpracovat až 30 cílů a zobrazit 12 nejnebezpečnějších.
Odpalovací zařízení
Palebná jednotka Cactus/Crotale je postavena na stejném podvozku P4R. V otočné nástavbě je kromě čtyř odpalovacích zařízení ještě střelecký monopulzní radiolokátor THD 5000 a naváděcí zařízení Thomson Stresa. Radiolokátor s parabolickou anténou je schopen sledovat cíl do vzdálenosti 17 km. Pro přenos řídicího signálu slouží samostatná anténa.
Radar palebné jednotky je schopen sledovat jeden cíl a pro zvýšení pravděpodobnosti jeho zničení na něj navádět až dvě řízené střely. Časová prodleva mezi odpalem obou střel je 2,5 s. Pravděpodobnost zničení manévrujícího cíle s efektivní odraznou plochou 1 m2, pohybujícího se v rozsahu rychlostí 50–250 m/s, je za optimálních podmínek 80 % jednou střelou. Při postřelování dvěma střelami vzrůstá na 96 %.
Odpalovací zařízení původní verze Crotale
Samotná řízená střela, označená R440, má hmotnost 84 kg, celkovou délku 2,89 m a průměr těla 15 cm. Celková hmotnost včetně kontejneru činí 100 kg. Na vozidle se náhradní kontejnery nepřepravují. Přebíjení zajišťuje nákladní automobil vybavený lehkým jeřábem. Přebití trvá vycvičené obsluze dvě minuty. V nouzi je možné kontejnery přebít i ručně, za cenu prodloužení časového intervalu.
Střelu R440 pohání raketový motor SNPE Lens III s hmotností prachového zrna 25,5 kg. Střela dosahuje maximální rychlosti 750 m/s zhruba 2,8 s po opuštění odpalovacího kontejneru a je schopna manévrovat s přetížením až 27 G ještě ve vzdálenosti 5 km od odpalovacího zařízení. S rostoucí vzdáleností a klesající rychlostí klesá i záloha kinetické energie a možnost manévrování. Ve vzdálenosti 10 km již střela zvládá manévry s přetížením jen 8 G.
Řízená střela R440 nese bojovou hlavici s 13,9 kg trhaviny. Střepiny mají ničivý účinek v okruhu 8 m. Iniciaci zajišťuje přibližovací zapalovač, zálohovaný kontaktním zapalovačem. Oba se odjišťují ve vzdálenosti 350 m od odpalovacího zařízení. Crotale využívá automatický systém navedení na záměrnou.
Po roce 1985 došlo k první modernizaci systému Crotale. Řízená střela byla vybavena novým přibližovacím zapalovačem Thomson-CSF FPE. V roce 1987 byla zavedena nová tříštivá hlavice TDA s řízenou fragmentací, kde střepiny vytvářejí prstenec, což zvyšuje jejich hustotu v prostoru. Díky vyšší hmotnosti jsou schopné na hranici účinného dosahu (8 m) probít ocelovou desku silnou 10 mm. Jsou dostatečně účinné i na zničení pláště nepřátelské střely s plochou dráhou letu.
Řady zájemců rostou
O nový protiletadlový systém poměrně záhy projevili zájem i další odběratelé, kteří tradičně využívali francouzskou techniku. V roce 1975 objednala Saúdská Arábie upravenou verzi systému na pásovém podvozku tanku AMX-30. Systém byl zaveden do výzbroje jako Shahine. Rozrůstaly se i řady uživatelů základního systému Crotale, který nakoupily Bahrain, Egypt, Lybie a Pákistán. K výrobě derivátů došlo v Číně, JAR a Jižní Koreji.
Protiletadlový systém Crotale egyptské armády, rok 1992
Vzhledem k tomu, že někteří uživatelé pocházeli z poměrně horkých regionů, bylo jen otázkou času, kdy „ve spárech“ Crotale skončí první nepřátelský letoun. První úspěch zaznamenaly jihoafrické Cactusy během války v Angole, kde 1. března 1988 údajně sestřelil angolský MiG-23ML.
Zahraniční úspěchy vedly výrobce k vývoji nových verzí. Pro statickou obranu leteckých základen nabídl Thomson-CSF systém Crotale namontovaný v kontejnerech. K jejich přepravě může sloužit jakýkoli automobil, jenž má rameno pro manipulaci s kontejnery.
Základní verze systému, označovaná jako Crotale 1000, se vyráběla od roku 1969. Francouzské letectvo dostalo svých 20 palebných čet již ve verzi Crotale 2000, která se vyráběla od roku 1973. Proti původnímu provedení dostala automatický systém identifikace vlastní/cizí IFF (Identification Friend or Foe). Pro sledování cílů v podmínkách silného rušení nebo při požadavku na pasivní činnost je možné využívat infračervenou kameru se zorným polem ± 5° a televizní systém s uzavřeným okruhem CCTV (Closed Circuit TV). Od roku 1978 se vyráběla verze Crotale 3000 s TV kanálem pro automatické sledování cíle.
Poměrně zásadní modernizací bylo zavedení verze Crotale 4000 s výsuvnými anténami rádiového datalinku LIVH (Liaison Inter Vehicule Hertzienne). Vozidla již nebylo nutné propojovat kabelem, takže došlo ke zkrácení přechodu z pochodové do bojové polohy a naopak. Kromě toho se výrazně zvětšila vzdálenost mezi jednotlivými ACU, až na 10 km, a mezi ACU a palebnými jednotkami na 3 km (z původních 800 m). Díky kódování datového přenosu je systém odolný vůči elektronickému rušení. Schopnost operovat v noci v pasivním režimu byla značně rozšířena zařazením barevné termokamery do televizního okruhu.
Poslední verzi, odvozenou od základního provedení, představuje Crotale 5000, která se vyráběla od roku 1985. Identifikovat se dá podle nové antény radiolokátoru na ACU, postaveném důsledně na polovodičové technice. Radar má dosah zvýšený z 8 na 10 km.
Nová generace
Za zhruba 20 let po zahájení vývoje základní verze systému Cactus/Crotale došlo na poli elektroniky a miniaturizace k rapidním změnám. Díky tomu mohli konstruktéři uvažovat o odstranění největší vady původního systému, kterou bylo jeho umístění na dvou různých vozidlech.
Navíc bylo nutné zlepšit parametry celého systému, protože na bojišti se objevovaly nové hrozby. Hlavní nebezpečí představovaly nové sovětské letouny Suchoj Su-24 schopné s využitím palubního radaru kopírovat terén. Tím došlo ke zkrácení palebného okna. Kromě toho bylo nutné zlepšit možnosti zasahování vrtulníků ve visu, které představovaly hrozbu pro obrněné jednotky.
Francouzi začali nový systém vyvíjet jako reakci na tendr US Army na systém protivzdušné obrany pro nově přezbrojované divize. Jedním z jejich požadavků byla schopnost doprovázet jednotky vyzbrojené tanky M1 Abrams a IFV M2/3 Bradley. Jako podvozek byl vybrán M993, odvozený od vozidel Bradley pro raketomet M270 MLRS, který nabízel v zadní části dostatek prostoru. Nicméně, systém je modulární, takže jako nosič je možné snadno využít i jiné platformy.
Crotale NG na pařížském aerosalonu v roce 2007
Prvním dokončeným komponentem nové generace systému Crotale NG (New Generation) byla řízená střela VT-1. Ta byla navržena tak, aby byla schopná ničit všechny druhy cílů, včetně bezpilotních prostředků a taktických balistických raket. Střela váží 75 kg, s odpalovacím kontejnerem pak 95 kg.
Motor TX883 s hmotností 37,9 kg je odvozen od raketového motoru střel AIM-9 Sidewinder. Je naplněn prachovým zrnem HTPB (Hydroxyl Terminated Polybutadiene) s hmotností 31,4 kg. VT-1 s ním dosahuje maximální rychlosti 3,6 M. Během 10 sekund dolétne do vzdálenosti 8 000 metrů a dokáže manévrovat s přetížením 35 G.
Pro ničení cílů je vybavena 14kg směrovou tříštivou hlavicí s předfragmentovaným pláštěm. Iniciaci zajišťuje elektromagnetický přibližovací zapalovač Thomson-CSF FPNG (Fusee de Proximity Nouvelle Generation). Poloměr ničivého účinku oblaku střepin je 8 m. Střela má rozsah doletu 500 – 11 000 m a rozsah výšek 5 – 6 000 m. Ve standardním provedení je systém vyzbrojen osmi střelami.
Střelu VT-1 vyvinula pro Thomson-CSF americká firma LTV Missiles. Vývoj byl zahájen v roce 1986 a v březnu 1989 proběhla série úspěšných továrních testů. Střely se zpočátku vyráběly na území USA, ale postupně, po dokončení prvního tisíce kusů, byla výroba přenesena do Evropy. V září 1991 byla podepsána dohoda o integraci střely VT-1 do systému Roland 3 a naopak. Střely obou systémů jsou nyní zaměnitelné a podle podmínek je možné používat kteroukoli z nich.
Protiletadlový systém Crotale existuje i v námořní verzi
Základní moduly
Nejrozměrnější částí systému je nová, elektricky poháněná věž s hmotností 4 800 kg, která nese přehledový radiolokátor, střelecký radar a elektrooptický (E-O) systém pro činnost v pasivním režimu nebo v podmínkách silného rušení. E-O systém zahrnuje termokameru Castor s přepínatelným širokoúhlým a úzkým zorným polem, schopnou detekovat cíle až na vzdálenost 19 km. Dále je v E-O systému denní kamera Mascot s maximálním dosahem 15 km (podle velikosti cíle).
Na stropě věže je přehledový, pulzně Dopplerovský radiolokátor Thomson-CSF TRS 2630, pracující v pásmu E (vlnová délka 10–15 cm). Anténa umožňuje vertikální vychylování paprsku plošným posunem fáze, horizontální otáčení je mechanické s rychlostí 40 ot./min. Velká pozornost byla věnovaná odolnosti proti rušení. Anténa má potlačené boční laloky, radar pracuje s rychlou změnou nosné frekvence, umožňuje pulzní zahlcení rušiče a má systém hlášení falešných odrazů.
TWS (Track While Scan) Pro střelbu na vzdušné cíle se používaly dva radary. Přehledový, který se otáčel zpravidla o 360°, a střelecký, který sledoval vybraný cíl v úzkém sektoru. Radary TWS zvládnou obě tyto činnosti s jednou anténou, takže jsou výrazně lehčí a prostorově méně náročné. |
Radiolokátor je schopen práce v režimu TWS (Track While Scan), současně až pro osm cílů. Přehledový radiolokátor TRS 2630 je schopen vyhledávat letouny do vzdálenosti až 20 km, vrtulníky ve visu do vzdálenosti 5–8 km podle aktuální výšky.
Radiolokační i E-O systém pracují současně a naměřené údaje odesílají do centrálního počítače, který je zpracuje, odfiltruje chyby (rušení, falešné odrazy, klamné cíle). Zpracované údaje zobrazí operátorovi ve formě počítačem generovaných značek na barevné CRT obrazovce.
Na základě vyhodnocení letových parametrů cíle se operátorovi zobrazují palebná okna nejnebezpečnějších nebo vybraných cílů. Pokud se cíl nachází uvnitř okna, je možné vést palbu. Kromě značek cíle se na CRT zobrazuje výnos z TV kamery nebo termokamery.
Jako ochrana proti rušení se používá rychlá změna nosné frekvence. Reakční doba systému na první cíl činí pět sekund, u dalších vyvolaných z paměti se zkracuje na 1–2 sekundy, podle vzdálenosti od prvního cíle. Celá palebná sekvence je automatická; operátor musí jen dvakrát stisknout rozsvícené tlačítko odpalu. Dvakrát proto, aby se vyloučil náhodný odpal.
Noví zákazníci
První prototyp Crotale NG byl hotov v roce 1988. Aby se zkoušky zbytečně neprodražovaly, stavěla se jako první stacionární verze umístěná v kontejneru. Zpočátku se zkoušely oba radiolokátory, systém řízení palby, E-O systém a odlaďovala se jejich vzájemná spolupráce při vyhledávání a sledování typických cílů. V roce 1990, po dodávkách raket VT-1 ze Spojených států, proběhly první ostré střelby.
Systém Crotale NG je navržen tak, že některé jeho moduly je možné použít k upgradu starších verzí od Crotale 4000 výše. Díky tomu mohou uživatelé původních systémů rozšířit možnosti své PVO za poměrně rozumný peníz, bez nutnosti nakupovat celý nový systém, a modernizaci podrobit jen ty části, které to vyžadují, příp. rozložit investici v delším časovém horizontu.
Finský Crotale NG zavedený pod označením ItO90M
Stejně jako v případě Crotale, ani nová generace systému nemusela na zákazníky dlouho čekat. Jako první si systém v roce 1988 objednalo Finsko, které jako nosnou platformu používá vlastní obrněné transportéry Sisu XA-180 v provedení 6×6. Systém měl vyplnit mezeru mezi přenosnými ŘS ItO 86 (sovětská 9K38 Igla) a S-125 Něva. Celková dodávka zahrnovala jeden zkušební a 20 operačních systémů, které finská armáda zařadila do výzbroje jako ItO90M.
V polovině roku 1991 objednalo Crotale NG v tažené verzi francouzské Armée de l’Air (ALA), také pro obranu letišť. Potřebovalo nahradit nejstarší verze Crotale, které již nemělo smysl modernizovat. Přívěsy s Crotale NG umožňují rychlou leteckou přepravu pro působení v zahraničních misích. Celková objednávka zahrnovala 12 kompletů. V červenci 1999 podepsalo kontrakt na dodávku 11 systémů Crotale NG Řecko, devět pro armádu a dva pro námořnictvo. Dalšími uživateli se staly Saúdská Arábie a Omán.
Vývoj nekončí
Poslední domácí verzí úspěšného systému je Crotale Mk.3, vybavený novým přehledovým radiolokátorem Shikra, odvozeným od nizozemského námořního 3D radaru SMART-S Mk.2. Testy Crotale Mk.3 začaly v únoru 2007. V lednu 2008 zničil systém bezpilotní cíl Banshee letící ve výšce 970 m na vzdálenost 8000 m. Celý „zákrok“ trval 11 sekund. Při druhém odpalu systém zničil cíl ve výšce 500 m na vzdálenost 15 km.
Crotale Mk.3 má proti Crotale NG větší dosah, až 16 km v dálce a 8 km ve výšce. Navíc je schopen působit v rámci digitálního bojiště a dokáže předávat data o cílech v rámci operační struktury NATO.
Francouzské letectvo má, respektive mělo ve výzbroji 4 baterie, každou s třemi palebnými četami Crotale NG v tažené verzi pro obranu leteckých základen. Palebnou četu tvoří velitelské stanoviště a dvě odpalovací zařízení. Podle ministra obrany plánovalo francouzské letectvo do roku 2025 Crotale NG postupně vyřadit pro celkovou zastaralost.
Crotale NG je systém krátkého dosahu. Verze předaná Francií je primárně určená pro bodovou obranu statických objektů. Pokud má být Crotale (jakékoli verze) účinný je nutné, aby byl začleněn do „vrstvené“ PVO. Minimálně je vhodná spolupráce s výkonným přehledovým radarem, aby měly obsluhy dostatečně „včasnou výstrahu“ pro přechod do plné pohotovosti a efektivní výběr důležitých cílů.
Crotale NG ve verzi dodané Ukrajině
