Legenda tradovaná o počátku profese oficiálního odzátkovávače lahví vylovených z oceánu má dvě verze. Obě shodně zmiňují, že kdosi spjatý s mořem, snad mladý rybář nebo starý námořník spravující rybářské sítě, nalezl jednoho dne na pobřeží vlnami vyplavenou láhev. Se srolovaným dopisem uvnitř.
Udát se to mělo buď v roce 1560, nebo 1572, případně snad v roce 1598. V jedné verzi měl být onen dotyčný gramotný, láhev otevřít a dopis si přečíst. Zjistil, že obsahuje interní utajené informace, od kapitána lodi Jejího veličenstva. Dopis sice řádně odevzdal úřadům, ale už neudržel jazyk za zuby. V krčmě se pochlubil skutečnostmi, které si přečetl. Francouzští, španělští nebo nizozemští špehové však měli uši všude. Povídání vyslechli a celá událost měla nepříjemné dopady pro celé britské námořnictvo.
V druhé verzi příběhu byl nálezce negramotný, depeši nepřečetl. Pochopil však, že je to velmi naléhavá věc. Projevil iniciativu a srdnatě a umanutě se protlačil až na královský dvůr, odolal ústrkům i pokušení nabízených úplatků a listinu předal až samotné královně. Strategický únik informací nenastal, vlast byla zachráněna. A královna to uměla ocenit.
Práce, jakou svět neviděl
Ať už upřednostníte kterýkoliv výklad, královna se v reakci na událost rozhodla vytvořit ono prazvláštní pověření pro otevírače nalezených lahví, vrchního „odzátkovávače“. V jeho gesci bylo otevírání všech lahví s dopisy, zprávami a depešemi, které k pobřeží Albionu moře přineslo. Každý, kdo by takovou láhev našel a neodevzdal nebo by ji sám svévolně otevřel, mohl být stižen na hrdle. Odzátkovávač tu byl od toho, aby nedošlo k vyzrazení obsahu schovaného uvnitř skleněné obálky.
Královna Alžběta I. na obrazu Johanna Corvuse. Byla významnou panovnicí, ovšem profesi otvírače lahví z moře neustavila.
Profese by měla v 16. století své zpravodajské opodstatnění, protože britští špioni nasazení na územích od Španělska po Dánsko s Anglií prostřednictvím této mořské pošty komunikovali často. Ve svých listech, ne vždy zdařile šifrovaných, popisovali dění v nepřátelských přístavech. Přesuny lodí a flotil, pohyby zásob a vojsk v pevninské Evropě. V láhvi tak klidně mohlo dorazit varování o chystající se invazi na ostrovy.
Skrze láhve také často komunikovali kapitáni lodí Jejího veličenstva, kteří hnáni svými naléhavými úkoly neměli čas zakotvit v přístavech. A prostřednictvím moře odesílali své zprávy i nejrůznější zrádci koruny, špehové nepřátel, spiklenci.
Spolehlivý odzátkovávač fungoval jako ústřední sběrnice všech zajištěných informací. Fungovalo to skvěle, takže profese a dekrety k ní vztažené prý přežily královnu Alžbětu I. skoro o 200 let.
Fascinující? Na zmínky o této úsměvné profesi narazíme v krátkých článcích, například v National Geographic , The Telegraph, New York Magazine, na Wikipedii. Rezonuje v knihách současných autorů a z hlubin internetu se pravidelně vyplaví i na sociální sítě.
Kdo byl první?
Háček je v tom, že celý ten krásný příběh oficiálního odzátkovávače lahví vylovených z oceánu je smyšlený, nepravdivý. Bez reálného základu a opory v historii.
O demaskování a rozkrytí tohoto mýtu se nyní zasadil Clint Buffington, muzikant a nadšenec z Portlandu, k jehož netradičním koníčkům patří posílání dopisů v lahvích oceány. Tuto netradiční formu korespondence si zvolil v roce 2011 právě proto, že s neskrývaným nadšením vyslechl příběh o odzátkovávači. A od té doby usilovně pátral po bližších podrobnostech, aby nakonec zjistil, že má co do činění s pouhou legendou.
Příběh jako ilustrativní příklad významu mořem unášených předmětů uvádí bez bližších podrobností oceánograf Curtis Ebbesmeyer v roce 2009. Je ústředním námětem dětské dobrodružné knížky Roberta Kraskeho v roce 1978. Třináct let předtím o této kuriozitě zasvěceně psal Carl Spielvogel, ale jak se ukáže, vycházel jen z bulvární sbírky historek o depeších v lahvích, kterou o rok dříve sepsal Alan Hynd. A tak pořád dále do minulosti. Ve hře jsou tytéž dvě verze jednoho příběhu, shodné podrobnosti, ale žádné bližší odkazy na konkrétní zdroje.
„Pokud bychom to vzali z opačného konce a pátrali v listinných sbírkách z vlády královny Alžběty I., na nic takového, jako je profese odzátkovávače, tam nenarazíme,“ vysvětluje Buffington, který neželel času a prostředků, aby se v archivech dobral pravdy. „Neexistuje žádný doklad, že by ta funkce existovala, natož aby přežila dvě století.“
Odkud se tedy historka vzala? Vůbec poprvé se v literárních pramenech objevuje v roce 1869, v románu Victora Huga Muž, který se směje. Právě Victor Hugo si zřejmě královského odzátkovávače vymyslel, stejně jako si v téže knize vybájil bratrstvo comprachicos, zlodějů dětí. Bezbřehá fantazie proslaveného spisovatele tak napomohla vytvořit mýtus, který se jevil tak mile uvěřitelný, že přežil v nezměněné podobě dodnes.
