Ty pochyby, že vlastně vůbec hokej neumí, se mu vracely noc co noc jako nezvaný host. „Měl jsem noční můry, ten vnitřní hlas byl šílený. Najednou mi připadalo, že jsem hokej úplně zapomněl hrát,“ přiznal v podcastu Z voleje padesátník Vykoukal.
Sezona 2010/2011. Ve Spartě na něm jako na veteránovi ležela tíha zodpovědnosti. Měl silnému týmu naposledy pomoci k titulu, jako se mu to podařilo čtyřikrát v minulosti. Jenže se téměř sesypal. „Na konci kariéry jsem se opravdu dostal do psychických problémů. Byl to můj poslední rok ve Spartě, měli jsme výborný tým, ale od začátku to skřípalo,“ připouští.
Jiří Vykoukal při natáčení pořadu Z voleje.
„Dostal jsem se do stavu, že jsem v noci nemohl spát. Říkal jsem si: Já ani nepřejedu hřiště, nedostřelím do brány.“
Obrátil se proto na Daniela Landu, který připravoval sportovce po mentální stránce a jenž ho z těžkých stavů vysekal. „Ukázal mi některé věci. Od té doby se tomu věnuju, baví mě to,“ vypráví. Po dobrovolném konci v prvoligovém Prostějově, kde v minulém ročníku trénoval a také dělal sportovního manažera, sám pomáhá sportovcům jako osobní kouč a mentor.
Tehdy ze Sparty odešel jako nepotřebná legenda, zatímco hrdý klub zakončil ročník ostudně v play out. Svou poslední sezonu zadák s číslem 51 odehrál v Plzni. Silná zkušenost s psychickým nastavením mysli jej však ovlivnila natolik, že se pustil do sebevzdělávání.
„Objel jsem hromadu seminářů, přečetl spoustu knížek. Snažím se předávat věci ze své praxe. Vidím, že ti kluci mají v tomhle obrovské mezery. Pokud jsou ochotni se tomu věnovat, může jim to v kariéře rychle pomoct,“ nepochybuje. „Deset let jsem to měl jako koníček, protože jsem byl angažovaný v prvoligovém klubu, takže jsem se tomu nemohl naplno věnovat. Teď to dělám na full time.“
Je přesvědčený, že práce s individualitami, s jejich nastavením, může pomoci nejen hráči, ale i celému českému hokeji, který čeká devět let na medaili. „Ve světě je to normální věc, ale u nás je na to pořád pohlíženo seshora. Přitom je to velmi důležité, máme tady prostor na zlepšení.“
Z volejevšechny díly nového pořadu iDNES.cz |
S klienty probírá všechno. I soukromí, rozpady vztahů nebo jak se třeba správně vydýchat na střídačce, když vás soupeř dlouho držel v pásmu a za chvíli skáčete na led znovu.
„Beru to celkově jako systém. Bavíme se o tom, z čeho se skládá výkon, jakým způsobem funguje naše vědomá a podvědomá stránka, ve kterých zónách se dokážeme pohybovat. O čem je vůbec tvrdý trénink,“ líčí zapáleně. „Zjišťuji, jaké jsou sny těch kluků, kam se chtějí dostat, jakým způsobem pracovat se svými myšlenkami, představami, jak budovat sebedůvěru, koncentraci.“
Hráčům zdůrazňuje, ať už v mládí myslí i na zadní vrátka. „Bavíme se o škole, vzdělání, o tom, co bude dělat po kariéře. Sportovní kariéra je sice běh na dlouhou trať, ale my ji všichni běžíme sprintem.“
I když po kariéře dobře investoval třeba do nemovitostí, ve dvou případech také tvrdě narazil a v součtu přišel o tři a půl milionu korun. Měl sen, že si otevře v rodné Olomouci kavárnu, záhy však procitl.
„Věnoval jsem tomu hodně času. Kavárnu jsem otevřel v Šantovce. Spousta lidí mi říkala: Neotvírej to v obchodním domě, je to blbost, sežere tě to. A přesně tak se stalo. Šel jsem do oboru, kterému jsem nerozuměl. Měl jsem kolegu, který do toho šel se mnou, ale po dvou měsících mě v tom nechal a pak už to jelo z kopce,“ říká poučeně. „Kavárnu bych si otevřel jen ve svých prostorách, ne v cizích.“
I z těchto zkušenosti, draze zaplacených, čerpá. „Všechny chyby, které jsem v kariéře nebo v životě udělal, můžu jako zkušenost předávat dál. Můžu říct: Hele, pozor, udělal jsem tohle špatně, neposlouchal jsem ostatní, kteří mi říkali nedělej to, měl jsem klapky na očích. Byl to sen, ale neudělal jsem dobré rozhodnutí,“ zdůrazní. „Upřímně, to s vámi zamává. Nějaký dopad to na rodinu mělo, ale člověk musí hledat řešení, aby to mohl překonat a jít dál.“
Vykoukal: Tabulkové odstupné je smutný příběh. Kluka bych na hokej nedal |
Posílilo ho to. Stejně jako když v prvním porevolučním roce sedl s Peterem Bondrou do boeingu směr Washington, který jej draftoval. Sice se po více než dvou letech tvrdého drilu ve farmářských soutěžích do vysněné NHL na rozdíl od budoucí hvězdy Bondry nedostal, parádní kariéru udělal pak v Evropě.
A teď hráčům na startu lákavé dráhy říká: „Hokejový život je krásnej. Je lehkej oproti normálnímu životu. Sezona vám začne 10. září, skončí někdy v dubnu, někdo si ji protáhne. Pak máte skoro pět měsíců, kdy chodíte běhat, posilovat, skáčete přes švihadlo, chodí vám výplata, žádné starosti, co mají lidi normálně v práci od do. A proto je potřeba si toho sportu strašně vážit. Rychle uběhne a já jsem viděl za třicet let ve vrcholovém sportu tolik nenaplněného potenciálu, že je to obrovská škoda.“
V olomouckém Divadle na cucky otevřeně vyprávěl také o hlubokých problémech českého hokeje, setkání s prezidentem Havlem, o tom, proč mu uteklo Nagano či nekončícím čekání Sparty na titul.
