To si takhle jednoho sobotního dopoledne vyjedete s kočárkem na procházku, abyste uklimbali synka, kterému právě začaly růst zoubky. Oddychnete si, když vám po plačtivém hereckém výkonu zabere, vyberete trasu postranními uličkami, protože se chcete vyhnout cinkajícím tramvajím a burácejícím náklaďákům. Maximálně uslyšíte z dálky otravný klakson neodbytného zmrzlináře, kterému se ale obloukem vyhnete, a doufáte, že to takhle alespoň jednu, při troše štěstí dvě hodiny vydrží. Prostě víkendová pohoda.
A tu se kolem vás nečekaně prožene kolona aut s českými vlajkami a protestními nápisy. Okna otevřená, rádio na plné pecky, klaksony, výkřiky, prostě randál jako na svatbě. Ujíždíte pryč, do vedlejší ulice, div kočárek nepřevrátíte, znepokojeně nakouknete do korbičky, jestli se vám prcek neprobral z limbu, oddychnete si, řeknete si, co to bylo za pitomce, a jdete dál.
Na svobodný projev, na osobní názor má každý právo. Ale ať je slušný, ohleduplný, chápající.