Vracím se tam, kam jsem jako malá jezdila, když mě s sebou tatínek brával do práce. Nedaleko od konečné tramvají Vozovna Kobylisy v Ústavu fotoniky a elektrotechniky Akademie věd zkoumal různé věci, kterým jsem, i když se mi to mnohokrát snažil vysvětlit, ani za mák nerozuměla.
Jediné, co jsem pochopila, je, že pracoval s droboučkými částicemi, viditelnými pouze při mnohonásobném zvětšení, a že rozebíral a sestavoval nejrůznější elektrické a elektromagnetické přístroje. Prostředím výzkumných laboratoří mě vždy fascinovalo a jejich prohlídkou bych nepohrdla ani dnes.
 |
Táta je ale už pár let v důchodu, a tak pro mě dveře do vědeckého světa zůstanou tentokrát zavřené. Nezbývá mi než vyrazit dělat pokusy s milostivými slunečními paprsky do blízkého Ďáblického háje.
Půvabný lesopark tvoří přirozený předěl mezi Kobylisy, Ďáblicemi a nezastavěnou krajinou. Zhruba v jeho prostředku se nacházejí pozůstatky buližníkového lomu a opodál stojí i bývalá rozhledna, obojí je součástí přírodní památky Ládví.
Buližník je křemičitá hornina pocházející ze starohor a pro jeho tvrdost ho pravěcí lidé používali místo pazourků a také pro výrobu dalších nástrojů. Zdá se neuvěřitelné, že v době druhohor, kdy byla oblast ostrovem v moři, měl příboj v těchto místech takovou sílu, že vyhloubil v buližnících několik kapes. Kapsy, ve kterých se usazovaly valouny, byly odhaleny ve 20. letech 20. století v době, kdy zde byl založen lom.
Ten je dnes zarostlý trávou a mechem, což mu dodává až magickou atmosféru. K té přispívá i zpustlá věž pomalovaná graffiti, jež je pro veřejnost uzavřená.
Kdo ví, možná je to dáno i tím, že podle legend bylo místo kdysi dávno posvátné. Naši předkové si sílu zdejších nerostů velmi dobře uvědomovali a stavěli z nich svatyně. I menhir nacházející se v nedalekých Chabrech pochází právě z okolí vrchu Ládví.
Pohodlnou procházkou se dá lesem dojít až na skalnatý výběžek Na vyhlídce. Cestou míjím roztomilé pomalované lavičky, altány i hřiště, a to jak dětské, tak fitness.
Jakmile vyjdu mezi stromy, rozprostře se přede mnou travnaté prostranství zčásti porostlé stromy. Na jeho protější straně se v dálce rýsuje ďáblická hvězdárna. Má tři kopule a na její stavbu byly použity panely z výstavby prvního pražského paneláku, který v 50. letech vyrostl kousek pod kopcem v ulici U Prefy
Vesmírná pozorovatelna vznikla na popud členů astronomického kroužku, kteří ji postavili svépomocí. Kopuli šikovní řemeslníci svařili z několika kusů železa a pomocí autojeřábu ji vysadili nahoru, její otáčení má pak na svědomí elektromotor, který pohání tramvajovou kolejnici.
Kobyliská střelnice - popraviště. Místo bylo ihned po osvobození v roce 1945 symbolicky označeno dřevěným křížem s trnovou korunou (dnes je tu kříž kovový).
Pro observatoř se dokonce podařilo získat z depozitáře Národního technického muzea jeden z největších dalekohledů své doby, který byl původně určen pro petřínskou hvězdárnu. První část hvězdárny byla otevřena v roce 1956, postupně se rozšiřovala a roku 1968 se sloučila se Štefánikovou hvězdárnou na Petříně a o jedenáct let později se stává součástí Hvězdárny a planetárií hlavního města Prahy.
Ode dne otevření slouží veřejnosti pro popularizaci astronomie. Skalnatý vrch, na němž budova hvězdárny stojí, se může pochlubit překrásnou vyhlídkou, které vévodí kamenný piedestal se železným křížem. Při dobré viditelnosti se prý dá dohlédnout až do Českého středohoří či Krkonoš.
To nejzajímavější, co okrajová část metropole může nabídnout, na mě však teprve čeká. Není to monumentální kostel, zapadlá ulička ani malebné náměstí. Ďáblická dominanta byla postavena mezi lety 1912 až 1914 podle návrhu architekta, scénografa a výtvarníka Vlastislava Hofmana, který se podílel například na Jiráskově a Mánesově mostu a také na kulisách k představeních vinohradského či Národního divadla.
Zdejší hřbitov je právem řazen mezi tuzemské architektonické skvosty, protože je jako jediný vybudován v kubistickém stylu. Jde dokonce o světový unikát.
Charakteristické hranaté prvky se rýsují u vstupní brány, na zdi, obřadní síni, lavičkách nebo pumpě na vodu. Zajímavostí je, že z původního autorova návrhu byl realizován jen zlomek, až na konci minulého století přibyla jižní brána či obřadní síň na louce rozptylu podle návrhu architektky Marie Švábové.
Od roku 1978 je Kobyliská střelnice národní kulturní památkou.
Uprostřed hřbitova se nachází čestné pohřebiště padlých za druhé světové války, jsou mezi nimi i jugoslávští a italští partyzáni a oběti Pražského povstání. Severní část hřbitova pak patří obětem komunistického režimu, konkrétně popraveným a umučeným politickým vězňům (až donedávna k nim patřil i farář Josef Toufar, který byl exhumován a pohřben v Číhošti na Vysočině), zemřelým dětem vězeňkyň a také památníku parašutistů, kteří se podíleli na operaci Anthropoid.
Podle historiků ostatky Josefa Gabčíka, Jana Kubiše nebo Václava Morávka pravděpodobně leží v některém z hromadných hrobů. Od konce 30. let minulého století zde totiž bylo pohřebiště, které sloužilo ke svážení těl z anatomických a patologických ústavů, při svém řádění ho využili jak nacisté, tak komunisté.
Smutná historie má své pozůstatky i o pár stovek metrů dál. Mezi paneláky je schovaný památník, který připomíná další tragické osudy českého i slovenského národa.
Kobyliská střelnice vznikla na konci 19. století a původně sloužila pro výcvik pěchoty. Po 1. světové válce zde kromě pěchoty nacvičovaly i městské sbory, Sokol a další civilní organizace. Za německé okupace sloužila jako popraviště statečných vlastenců, kteří hrdě vzdorovali Hitlerovi a jeho stoupencům, zejména represivním popravám po atentátu na Reinharda Heydricha v roce 1942.
Na dlouhém seznamu se objevuje například generál Alois Eliáš nebo jedna z mých hrdinek, novinářka a bojovnice za práva žen Františka Plamínková. Svůj obdiv i slzy ale věnuji i všem ostatním, jejichž jména zůstala vytesána na pietní desce. Je třeba si jejich hrdinské činy připomínat, abychom nezapomínali na ty kruté momenty a zlé časy a dokázali se z nich poučit.
