Rozvézt děti do školky a školy. Poklidit po nich ten čurbes doma. Pustit pračku. Začít psát článek o nudě. Uvařit oběd. Zajet pro balík na poštu, cestou vyzvednout nový pas a nakoupit jídlo. Objednat v e-shopu starší dceři bundu a ponožky. Naplnit sušičku. Pokračovat v psaní článku o nudě. Vyprázdnit sušičku. Dojet pro děti do školy a školky. Namazat něco k večeři…
Vědci tvrdí, že při bezcílném bloumání dochází v dětském mozku ke změnám, které jsou důležitější než ty, k nimž dochází při řízených aktivitách. |
Takhle nějak vypadá v době covidové můj diář. Tedy když mi do něj nehodí vidle distanční výuka. Z logiky doby vypadla kosmetika, pedikúra, kino nebo třeba volejbal. A víte co? Na jednu stranu se mi ulevilo, protože ze sportu a různých zkrášlovacích aktivit se mi stala povinnost. Povinnost být upravená a vejít se do kalhot. A může být hůř – kolegyně si do seznamu úkolů píše, že má meditovat („abych byla klidná“) a číst („abych nezhloupla“).
Kdy k tomu doprčic došlo, že se z odpočinku stala položka v diáři?! Možná je to pro nás způsob, jak se vyrovnat s pracovní morálkou, v níž jsme povětšinou vyrůstali. Pamatujete? „Neflákej se a běž něco dělat!“ „Jo, ty se nudíš? Tak si ukliď pokoj!“ A podobně. Zahálka matkou neřesti.
A tak jsme se naučili nudy bát. Před pár lety uveřejnil magazín Science výsledky jedenácti studií, v nichž nechávali lidi se nudit. Většina účastníků byla po 6–15 minutách ochotná dávat si mírné elektrické šoky, jen aby odvedli pozornost od svých vlastních myšlenek. Nebo od jejich nedostatku?
Oxfordský psychiatr Neel Burton v našem až panickém strachu z nudy vidí důvod, proč vynakládáme tak obrovské prostředky na boj s ní: „Hodnota globálního zábavního a mediálního trhu má do roku 2023 dosáhnout 2,6 bilionu dolarů. Díky technologickému pokroku máme zábavu doslova na dosah ruky. Jenže všechno se tím spíš zhoršuje – odsouvá nás to od našeho tady a teď. Místo pocitu nasycení a uspokojení znecitlivujeme a potřebujeme stále více stimulů.“
Současná společnost je nastavená na výkon. Učitelé ho známkují na stupnici od 1 do 5. A k tomu tu máme překroužkované děti s diářem vrcholového manažera: v pondělí fotbal, v úterý angličtina, ve středu housle, ve čtvrtek znovu fotbal, v pátek robotika. A na víkend musíme vymyslet program, „aby se nám ty děti, mámo, neflákaly“. Druhý extrém jsou pak rodiče, kteří potomkům neorganizují čas vůbec. Tam pak zaskakují televize, tablety a mobilní telefony.
Na vytíženost dětí přitom existuje orientační poučka: U předškoláků by měl volný, tedy neorganizovaný čas převažovat. Na prvním stupni by se dítě mohlo postupně dostat k plichtě. A teprve na druhém může být organizovaného času víc než volného – pokud o to puberťák samozřejmě stojí. A taky pokud o to stojíme nebo to zvládáme my rodiče.
„Když mně přijde bloumající, znuděné dítě takové mrhání časem a potenciálem,“ vysvětlovala jsem Helen, průvodkyni z naší lesní školky, proč dceři podsouvám aktivity, hry, prostě program. „Ále, jen ji nech, ať se nudí! A hlavně z toho neměj výčitky. Ber to jako terapii nudou,“ uklidňovala mě a jmenovala výhody takového postoje: dítě se učí samo zabavit, posiluje trpělivost, poznává svoje pocity, zjišťuje, co ho láká.
Vědci dokonce tvrdí, že při takovém bezcílném bloumání dochází v dětském mozku ke změnám, které jsou důležitější než ty, k nimž dochází při řízených aktivitách. „Akorát počítej s tím, že při téhle terapii bude okolo dost bordel. Samozřejmě že dítě s očima přilepenýma na monitoru takový nepořádek neudělá – nic nechce, neběhá, nekřičí, neumaže se. Jenže taky se nenaučí zdolávat překážky nebo překonávat frustraci. A skrze frustraci rosteme.“
Dobře. Od té doby se snažím ignorovat otrávené „mamí, já se nudím“ a vydýchávám „tvořivý“ nepořádek. Ale frustrovaná jsem z toho kňučení i z toho bince pořád. Asi skrze tuhle frustraci taky rostu či co.
Nicméně uznávám, že to celé má svoji logiku. Co vyroste z dítěte, jež se nenaučilo zvládat nudu s malým „n“? Dospělý s omezenými organizačními schopnostmi, který očekává, že ho někdo bude neustále bavit. Tváří v tvář nudě s velkým „N“ pak spíš podléhá pasivním lákadlům alkoholu a drog, ale třeba i závislosti na jídle či partnerovi. Prostě se v dětství nenaučil zabavit a vyhledat si činnosti, které ho baví a dávají mu smysl.
Efektivní nuděníNěmecký filozof a spisovatel Johann Georg Hamann sám sebe označoval za „Liebhaber der langen Weile“ – milovníka dlouhé chvíle. Když ho přátelé kritizovali, že je budižkničemu, odpovídal, že „pracovat je snadné, skutečně náročné je pro člověka oddávat se ryzí zahálce“. To bylo v osmnáctém století a od té doby se toho moc nezměnilo. Schválně – zkuste někomu říct, že ve volném čase neděláte nic. „Jak jako nic?!“ Pro podobné šťouraly máme tři dost dobré odpovědi, proč je fajn se tu a tam nudit:
|
Poznáváte se tam někde mezi tím? Já trochu ano. Proto jsem se zajímala, jestli se i v dospělosti můžu dodatečně naučit nudit. Nebo spíš s nudou nějak konstruktivně zacházet – to zní přijatelněji. Příručky nudologie (ano, už i takové existují) radí s nudou hlavně nebojovat. Poddat se jí, zkusit se do ní ponořit. Nejprve třeba na pět minut, pak na deset… Prý když se opravdu nudíme, začnou se dít věci. Potkáváme sami sebe.
Tak jsem to zkusila. A řeknu vám: zlatá práce, zlaté uklízení, zlaté povinnosti! Jak vám moji zkušenost přiblížit… Znáte buddhistické koány? To jsou krátké zenové příběhy s hádankou, která má pomoct osvobodit mysl od zavedených konceptů.
A mně při pokusu o vědomé nudění vyvstala na mysli tahle: Mladý muž vyhledá zenového mistra: „Mistře, jak dlouho to bude trvat, než dosáhnu osvícení?“ „Možná deset let,“ odpoví mistr. „A co když budu tvrdě pracovat a snažit se dvakrát tolik?“ „V tom případě to může trvat i dvacet let.“
Tipuju, že se mi moje podvědomí snažilo v té minimeditační chvilce připomenout, že nemám tlačit řeku, že teče sama. Pak už to nešlo, začala jsem se sama sobě smát. Když jsem to zkoušela příště, prostě jsem se jen nudila. Ale hrozně! Žádné moudro na obzoru, jen otravná nuda. Tak jsem šla radši něco dělat.
Pokud nejste stejně jako já zvyklí meditovat, může být pro vás nudění docela zklamáním. Holt nežijeme v buddhistickém klášteře. Vietnamský buddhistický mnich a mírový aktivista Thich Nhat Hanh má pro „našince“ jednoduchý návod: Přidejte k libovolné nudné aktivitě slovo „meditační“. Například „meditační čekání na poště“, „meditační přítomnost na poradě“ a podobně. Podmínkou je nechat mobil v kapse. Vlastně jde o jakési mikrodávkování nudy do denního života. Taková zvykačka.
K téhle ódě na nudu je ale potřeba dodat, že pozitivní dopady na naše myšlení má pouze chvilková nuda. Nebo spíš taková, kterou jsme připraveni zvládnout a kterou dokážeme v případě potřeby usměrnit nebo zastavit. Když se začnete motat v chronické nudě a v hlavě vám straší „nedá se nic dělat“, „nic nemá smysl“ a další sklíčení bubáci, tak to je přímá linka k depresím, vyhoření, přejídání se a návykovým látkám. Dlouhodobý vliv nudy má destruktivní účinky. Ne nadarmo se říká „unudit se k smrti“.
Zajímavé je, že nuda, jak ji známe dnes (totiž jako nežádoucí emoční stav), vstoupila do našich životů teprve s příchodem modernity. „Předmoderní život byl těžký, ale ne nudný,“ upozorňuje antropolog Peter Stromberg, který se zabývá vztahem nudy a konzumerismu. Lidé prostě začali mít méně práce a víc volného času, čímž se uvolnil prostor pro nudu.
Takže jak jsem v úvodu s pány Svěrákem a Uhlířem nesouhlasila, tak na závěr připomenu jiný jejich text, kde opěvují osvědčený lék na spoustu takových nežádoucích emočních stavů: „Dělání, dělání, všechny smutky zahání, dělání, dělání je lék.“ Přiměřenou, občasnou a plodnou nudu vám přeji.
