Winston Churchill se počátkem roku 1946 cítil jako starý unavený muž. Jako premiér sice dovedl svoji zemi dovedl k vítězství nad hitlerovským Německem, jeho konzervativci však v prvních poválečných volbách utrpěli těžkou porážku.
Pro sedmdesátiletého politického matadora, který stranu vedl do voleb pod heslem „Pomozte mi to dotáhnout do konce,“ to byla mimořádně ponižující rána. Když ho manželka Clementine utěšovala, že je po letech válečného úsilí unavený, a porážka by tak mohla být skrytým požehnáním, odsekl jí: „V tom případě se mi zdá, že je skutečně velmi dobře maskované.“
Zatímco v Londýně se spekulovalo o výměně šéfa Konzervativní strany, zahořklý Churchill odjel nabrat síly k Lago di Como. Vrátil se k malování a přemýšlel, jestli s politikou definitivně neseknout. Vyhlídka na roky v opozici se mu protivila. Sám sebe se ptal: Mám ještě Britům co nabídnout?
Z trudných myšlenek ho vytrhla až pozvánka k pronesení projevu na půdě neznámé univerzity kdesi na americkém Středozápadě. Normálně by zdvořile odmítl, dopis z Westminster College v Missouri však provázelo zajímavé post scriptum:
„Je to báječná škola v mém rodném státě. Doufám, že se Vám to hodí. Uvedu Vás. S úctou - Harry S Truman.“
 |
Představa, že vystoupí na pódiu vedle amerického prezidenta, byla neodolatelná: Churchill dobře věděl, že mu to zajistí celosvětovou pozornost. Okamžitě odepsal, že mu bude ctí pronést řeč o situaci ve světě.
Jak píše historik David Reynolds v textu pro magazín The New Statesman, jejímu obsahu a stylistice věnoval mimořádnou pozornost a projev upravoval do poslední minuty. Ve Fultonu, ospalém městečku s osmi tisíci obyvatel, tak před 75 lety zazněla slova, která vstoupila do dějin.
Hlavně žádný appeasment
„Od Štětína na Baltu po Terst na Jadranu byla přes kontinent spuštěna železná opona. Za touto linií leží všechna hlavní města starých států střední a východní Evropy: Varšava, Berlín, Praha, Vídeň, Budapešť, Bělehrad, Bukurešť a Sofie.“
„Všechna tato slavná města a jejich obyvatelé se nacházejí v oblasti, kterou musím nazvat sovětskou sférou. Všechna jsou podřízena nějaké formě sovětského vlivu a velmi vysoké a často ještě rostoucí kontrole Moskvy.“
Sinews of PeacePřečtěte si celý Churchillův projev z 5. března 1946 |
Výraz „železná opona“ nepocházel z Churchillovy hlavy. Původně to bylo protipožární opatření používané v divadlech, za druhé světové války tak Joseph Goebbels označoval postup Rudé armády. Churchill si tento pojem vypůjčil a přetvořil ho v chytlavou metaforu pro nové uspořádání Evropy.
On sám svůj projev pojmenoval Sinews of Peace (Pojivo míru). Apeloval tak na „zvláštní vztah“ mezi Spojenými státy a Británií: obě země by měly utvořit „bratrské společenství anglojazyčných národů“, jenž by tváří tvář postupující sovětské expanzi zabránilo další světové válce.
Navrhoval, aby obě země vojensky spolupracovaly, sdílely námořní a letecké základny a používaly kompatibilní zbraně. Předestřel tak systém kolektivní obrany, který se o tři roky později zhmotnil v podobě NATO.
Zdůraznil ovšem, že nová válka není nevyhnutelná. Byl přesvědčen, že jeho „přítel z války, maršál Stalin“ si ji nepřeje - chce jen sklízet plody vítězství a šířit sovětskou moc a doktrínu.
„Rusové ze všeho nejvíce obdivují sílu a ze všeho nejvíc pohrdají slabostí, především vojenskou slabostí,“ shrnul své zkušenosti z vyjednávání se sovětským diktátorem. Silou, kterou by Sověti u vyjednávacího stolu respektovali, mohla být jen aliance anglojazyčných zemí.
Problémy se Sověty z jeho pohledu nemohla vyřešit politika appeasmentu. Ta již jednou katastrofálně zklamala a Churchill neopomenul zdůraznit, že on se vždy stavěl proti ustupování Hitlerovi.
„Bylo mi jasné, kam to vede a své krajany i celý svět jsem hlasitě varoval. Nikdo mi však nevěnoval pozornost. Až do roku 1933 či dokonce 1935 mohlo být Německo zachráněno před svým příšerným osudem a celý svět mohl být ušetřen hrůz, které Hitler seslal na lidstvo,“ prohlásil. Churchill se tak pasoval do pozice morální autority a projev ve Fultonu pro něj byl i zadostiučiněním.
„Z obratu ‚poučení z appeasmentu‘ se postupem času stalo klišé poválečné diplomacie. Bylo použito v případě Koreje, Vietnamu, Suezu i iráckých válek. Ale právě ve Fultonu to bylo zřejmě vůbec poprvé, co britský činitel schválně použil na veřejnosti termín ‚appeasment‘ ve vztahu k SSSR,“ píše historik David Reynolds.
Začátek studené války
Fultonský projev je dnes považován za jednu z prvních salv studené války. Může za to i ostrá reakce Stalina, který Churchilla v rozhovoru pro stranický list Pravda obvinil z válečného štváčství a nadřazování anglojazyčných zemí nad ostatní národy světa. „Člověku to velmi připomíná Hitlera a jeho spojence,“ zlobil se sovětský vůdce.
Rudé právo 7. března 1946 referuje o Churchillově projevu ve Fultonu
V Československu v duchu této linie reagovalo Rudé právo. „Churchill opět domýšlivě zdůraznil vyvolenost anglosaské rasy a vyslovil přesvědčení, že se oběma národům (britskému a americkému) podaří zbavit člověka kletby války a tyranie. Kdyby nebylo třeba považovati tyto věty za liché fráze, byly by jistě důvodem k radosti, zvláště národům, které úpí pod britským koloniálním jhem a jsou masakrovány britskými zbraněmi,“ napsalo v článku Churchill chce válku, my chceme mír.
Churchillova řeč podráždila i řadu lidí na Západě, kde stále mnozí věřili v mírovou spolupráci se SSSR. V Británii stovka labouristických poslanců vyzvala premiéra Clementa Atlleeho, ať se od ní distancuje.
Truman ji podle Reynoldse vnímal jako pokusný balonek, jak americká veřejnost zareaguje na chystanou změnu americké politiky vůči SSSR. Churchillův projev totiž zazněl v době, kdy se sovětské jednotky odmítly stáhnout z Íránu a řečtí komunisté se připravovali na novou fázi občanské války.
Jen dva týdny před Fultonem dorazil do Washingtonu „dlouhý telegram“ George Kennana. Zástupce šéfa ambasády v Moskvě v něm přesvědčivě vysvětloval, že sovětský režim nechce žít se Západem v míru a rozumí jen síle. Roosveltovské snění o přátelském soužití skončilo, Amerika vykročila k politice zadržování.
Zpátky na scéně
Churchillova řeč ve Fultonu se právem řadí po bok jeho slavných válečných projevů o „krvi, slzách a potu“ a „jejich nejskvělejší hodině“. Dá se ovšem vnímat i jako okamžik Churchillova politického zmtvýchvstání.
Jak poznamenává David Reynolds, Churchill se po návratu z Fultonu netajil radostí z mezinárodního povyku, který svým projevem způsobil. Lichotilo mu, že mocný Stalin si s ním, člověkem bez jakékoliv oficiální vládní funkce, vyřizuje účty na stránkách Pravdy.
Někdo posprejoval sochu Churchilla na Žižkově, jako protest proti rasismu |
Opět byl v centru pozornosti. Zase cítil, že má světu co říci. O půl roku později v Curychu vystoupil s dalším historickým projevem, v němž vyzval k vytvoření „Spojených států evropských“ a předznamenal tak zrod Evropské unie.
Spekulace o odchodu do důchodu byly zapomenuty. „Winston je odhodlán zůstat v čele toryů dokud se nestane premiérem tady na Zemi, nebo ministrem obrany v nebi,“ poznamenal jeho blízký spolupracovník Brendan Bracken. O čtyři roky později usedl Churchill opět v Downing Street.
