„V Ostravě mě zaujala možnost studovat výtvarnou školu, která v sobě propojila umělecké vzdělání s učitelskou profesí. Ve své době představovala ojedinělou nabídku, protože existovaly zpravidla jen klasické pedagogické školy, akademie nebo umprumky. Takže mě přitáhla katedra výtvarné tvorby, dnes fakulta umění,“ vysvětluje malířka.
Zvykla si rychle, ne však proto, že v Ostravě stejně jako v Košicích rovněž existovaly hutě a ocelárny. Mladou výtvarnici tady lákalo něco zcela jiného.
Katarína Szanyi Výtvarnice Katarína Szanyi se narodila v roce 1974 v Košicích. Vyrůstala ve Vranově nad Topľou, vystudovala střední uměleckou školu v Košicích, obor výstavnictví. V Ostravě absolvovala malbu u Dana Balabána na katedře výtvarné tvorby při Ostravské univerzitě. Poté začala učit na Střední umělecké škole v Poděbradově ulici, kde působí dodnes. Kromě pestré výstavní činnosti ilustrovala i knihy, například Darmata ostravského básníka Petra Hrušky, tituly Jaroslava Žíly, obálky knížek Marka Pietoně, ale také třeba časopisecké výbory maďarských autorů z produkce nakladatelství Protimluv. Je členkou výtvarné skupiny VY3. |
Díky škole ji Ostrava zaujala natolik, že už se na další souvislosti s těžkým průmyslem neohlížela. „Najednou pro mě bylo podstatné samotné místo. A jestli tu byli horníci? Těmi mě nenapadlo se ani zabývat,“ přibližuje.
A nové místo jí brzy bylo blízké. „Zakořenila jsem, sžila se s prostředím, co mi taky zbývalo,“ usmívá se. „Domů to bylo daleko, takže jsem zpřetrhala své dřívější vazby na přátele a jezdila domů čím dál méně. Najednou jsem byla více doma tady než na Slovensku. Například studenti z Olomouce se vraceli pravidelně a vazby na rodiště si uchovali,“ říká Katarína Szanyi.
První pivo v Plivanci
V Ostravě potkala spoust skvělých lidí, jak na škole, tak i mimo ni. Dnes významné osobnosti kulturní scény jako například bratry Balabánovy, bratry Hruškovy, Jiřího Surůvku a další. S Alešem Hudečkem a Jaroslavem Koléškem založili výtvarnou skupinu VY3.
Už od přijímaček bydlela na vysokoškolských kolejích ve Slezské Ostravě, na Hladnově. „Našla jsem si je jen tak namátkou, aniž bych tušila, že mi to vydrží dalších pět let. Tehdy nebylo až tak samozřejmé pronajmout si privát, to se moc nenosilo. Na kolejích nám studentům zařídili velký ateliér, společně s Alešem Hudečkem a Davidem Jedličkou, před námi už tam měli zázemí malíři Ivo Sumec a Petr Horák. Koleje pro nás tehdy znamenaly první existenční jistotu,“ naznačuje výtvarnice.
Naproti kolejím ještě dnes stojí charakteristická restaurace, té se dříve mezi studenty neřeklo jinak než Plivanec. „Mé první malé pivo jsem si tam dala den před přijímačkami. A nebylo poslední,“ přiznává výtvarnice, které Slezská Ostrava učarovala.
„Hodně mi promlouvala do duše, krásně zelená, uličky s pěknými vilkami, barevné haldy. Po nějaké době jsem se začala strukturou Ostravy zabývat a uvědomila si kontrast toho, co je na povrchu a co pod ním. Podzemní poddolované prostory, ve kterých stoupá spodní voda a tlačí metan nahoru. A že nefunkční šachty se musí kontrolovat, odvětrávat a není to jenom o tom, zasypu a nechám tak.“
Výtvarnice Katarína Szanyi vedle dalších aktivit také učí na Střední umělecké škole v Poděbradově ulici v Ostravě.
Tak, jak se Čechům líbí slovenština, jí zase učarovala čeština. „První rok jsem ještě mluvila slovensky, pak mě napadlo zkusit více splynout. Jen mě děsila představa, že to bude něco na půl cesty, taková ta čecho-slovenčina. Ve škole se mísili lidi z celé republiky, takže na mé češtině byl tento vliv znát. Naučila jsem se česky, a když mě chtěl někdo zařadit, vždy zvažoval, odkud že to jsem. Dnes, po letech, myslím, že už trochu ostravský přízvuk mám.“
Z ostravských lokalit na ni silně zapůsobil kontrast heřmanických rybníků a protilehlých hald.
„Doutnající kopec a hned opodál rybníky. Neskutečný kontrast půvabné krajiny s množstvím vzácných a chráněných druhů ptáků, až s dávkou exotiky, a v oparu doutnající, trochu apokalyptická halda. A to je taky Ostrava,“ líčí výtvarnice.
Hospod ubylo, kaváren je nespočet
V době příchodu do města ji štvalo, že v něm nejsou žádné kavárny, jen samé hospody. „Postupem času se to změnilo, naopak se hospody daly na ústup. Ty kultovní, na které jsme byli za ta léta už zvyklí, jsou paradoxně pryč, a kaváren máme opravdu nespočet,“ komentuje proměnu města.
V posledních obrazech ráda zachycuje motiv bříz. Tento strom vnímá jako charakteristickou ostravskou ikonu. „S oblibou roste na haldách, kde se jí daří. Je to pro zdejší lokalitu častý porost. Světlá kůra je hezkým protikladem černé barvy uhlí. Má v sobě lehkost, něžnost a jakousi ženskost. Spojuje v sobě dva protiklady: houževnatosti, a tím pádem i tvrdosti a naproti tomu měkkost a eleganci,“ dodává.
