Ve svém salonu ten den zůstal déle než obvykle. Narychlo stihl přeobjednat část zákazníků, kteří se přišli ostříhat, než musel zavřít.
Pánský holič Daniel Šimek, stejně jako všichni další kolegové z oboru, letos podruhé zažívá stopku svojí práce. Kadeřnictví a holičství musejí mít kvůli pandemickým opatřením zavřeno, nařízení přišlo před dvěma týdny.
„Předpokládal jsem, že by se to mohlo vrátit. Psychicky jsem se na to připravoval, přesto to byl ten den šok. Měl jsem pocity úzkosti a zklamání. Opatření bylo potřeba dělat, chápu to. Jen to opět přišlo ze dne na den. Co jsem zaznamenal, někteří kadeřníci stříhali až do noci, aby toho stihli co nejvíce,“ zmiňuje 24letý Šimek, který vede Daniel‘s Barber Shop v budějovické Panské ulici, kde pracuje s kolegyní.
Pak poslal hromadnou SMS zákazníkům, že domluvené termíny ruší. Objednáno mívá na tři týdny dopředu, denně stihne odbavit 10 až 12 klientů. Vycházet chce nyní z toho, co se mu osvědčilo při první uzávěře na jaře. Počká, až se situace zklidní. Pak opět rozešle zprávu s tím, odkdy si mohou muži volat o termíny.
Sleduje, jaké budou trendy v dalších dvou letech
Když má teď nařízené volno, přemýšlí, co upravit. „Chceme salon ještě více zvelebit. Snažím se taky dál se zlepšovat v oboru. V dnešní době je pro kadeřníky mnohem víc možností online vzdělávání než dříve. Už teď třeba sleduji, jaké budou trendy v příštích dvou letech, hledám inspiraci,“ povídá kadeřník.
I jemu zavřený provoz komplikuje finanční situaci. Vzpomíná na léto, kdy se rozhodl, že si letos odpustí dovolenou. Dělal si rezervy pro případ, že by musel opět zastavit provoz.
„Teď už vím, že je lepší být připravený. To, co se nám stalo na jaře a teď se opakuje, jsme nikdy nezažili. Hlavně pro nás mladé to bylo nepředstavitelné. Znali jsme blahobyt,“ uvědomuje si Šimek, který vede vlastní holičství od listopadu 2018.
Po první uzávěře přišel o část zákazníků
Jako malý živnostník má nyní od státu nárok na 500 korun denně. To je zhruba 11 tisíc korun měsíčně, jenže tato částka nepokryje ani nájem prostoru v centru krajského města. Musí tak brát z vlastních rezerv. Nájem navíc není to jediné, co musí měsíčně platit. Přičítají se poplatky za energie, rádio či pojištění a podobně.
Nyní se Šimek těší, až se s klienty opět setká. „Po jarní uzávěře se mi termíny naplnily poměrně rychle. Po dalších týdnech a měsících jsem však přece jen zaznamenal propad tržeb asi o 30 procent, nevrátila se část klientely. Nevrátili se třeba ti, kteří jezdili z jiných měst. Bohužel musím počítat s tím, že až znovu otevřu, přijde další úbytek,“ předpokládá.
„Myslím, že mnohem více lidí začne teď kvůli situaci zvažovat ceny a peníze, které dává do služeb. Nebo alespoň prodlouží dobu, po jaké se dojdou ostříhat,“ odhaduje.
Již při první vlně Šimek poznal, jak lidé řeší své vlasy, když nemohou do kadeřnictví. Někteří muži to nevydrží a nechají se doma provizorně ostříhat manželkou či přítelkyní. Jiní pak přicházeli do salonu vyloženě zarostlí, péči o vlasy nechtěli svěřovat nikomu jinému, než na koho jsou zvyklí.
Bylo také období, kdy musel mít stejně jako zákazník nasazenou roušku. Pro obě strany je to méně komfortní a složitější.
„Musel jsem být opatrnější. Potřeboval jsem přímo při práci manipulovat s gumičkami za ušima klientů tak, abych neporušil opatření. I pro mě byla nasazená rouška nepohodlná, ale dá se na to zvyknout. Když má člověk na sobě plášť, fouká na něj fén, není to kdovíjak příjemné. Někoho jsem pouštěl ven vydýchat se,“ vzpomíná Daniel Šimek.
