„Hrál jsem na mistrovství světa do 15 let v Mexiku, do 18 let v Japonsku, ale tohle bylo nesrovnatelné. Všechno předtím byly mládežnické turnaje, tohle už byli dospělí profesionální hráči,“ vzpomínala na turnaj v Kolumbii mladá opora ostravských Arrows. „Zážitků jsem si přivezl hodně. A hlavně zkušeností. Zahrát si proti profesionálním hráčům je šance, která se vyskytne možná jednou za život.“
Jakube, v létě jste měli s týmem Arrows hrát v domácím prostředí Pohár mistrů. Jak moc vás mrzí, že se klání muselo o rok odložit kvůli koronaviru?
Samozřejmě nás to velmi mrzí. Minulý rok jsme si v Bologni vyzkoušeli kvalitu turnaje, která je velmi vysoká, a pořádat jej v Česku, natož u nás doma v Ostravě, by byla velká čest. Pro mě osobně je to o to smutnější, že jsem vloni na turnaji nehrál kvůli zranění, takže o něj přicházím už podruhé. Nicméně v období pandemie a i kvůli ní jsme všichni o něco přišli a myslím, že i zbytek týmu mi dá zapravdu, když řeknu, že ve finále jsme rádi, že se sezona vůbec rozjela.
Nakolik vám přípravu ovlivnil koronavirus? Jak jste zvládal trénovat v době karantény?
Koronavirus zkomplikoval týmové tréninky, které se tou dobou již měly přesouvat ven, stejně přípravu v posilovně, která byla pochopitelně uzavřena. Ale každý, kdo kolem našeho týmu byl alespoň na pár dní, by potvrdil, že máme hodně bojovný charakter a zlepšovat se chceme každý den. Já jsem čas využil na posilování středu těla, což se doma dá dělat bez problémů. K tomu bydlím ve dvanáctipatrovém paneláku, tak jsem párkrát do týdne vyběhl schody. Ve výsledku jsme připraveni byli, jen se změnila forma.
V extralize se držíte mezi elitními týmy. Jde sezona podle představ, nebo to mohlo být lepší?
Letos je to souboj vyrovnaný mezi námi, Draky, Eagles a Kotlářkou. Každopádně sezona se vyvíjí zatím slibně a do nadstavby o titul se snad už dostaneme. V dalších bojích pro nás bude klíčové vyvarovat se zranění. Lepší by to mohlo být vždycky, pokaždé se nám však podaří zabrat buď v obraně, nebo na pálce, tohle bychom ovšem zlepšit měli, ať nás to později nemrzí.
Vy jste na podzim slavil dvacetiny, přesto už máte dva extraligové tituly, o titul mistra Evropy do 23 let jste přišel jen kvůli zranění. Jaké jsou vaše další plány?
Moje plány jsou nyní spíše akademické, jsem v prvním ročníku na Masarykově univerzitě. Ještě vloni jsem se ucházel o studium a herní zkušenosti v USA, ale jak jsem už zmiňoval, kvůli zranění jsem plány přehodnotil. Největším cílem je přispět k co nejlepšímu umístění týmu Arrows a národního týmu do 23 let na mistrovství světa v Mexiku.
Jak jste se vyrovnával s tlakem při finále v roce 2018, kdy jste nahradil zámořskou posilu AJ Cipollu?
Střídali jsme se ve vnitřním poli po celou sezonu. Já měl v play off o něco lepší formu, tak jsem dostal od trenéra důvěru. Větší tlak jsem nepociťoval, snad jen před zápasem, ale na hřišti tréma opadla.
Pomohly vám v loňské – rovněž titulové – sezoně zkušenosti získané ve finále o rok dříve?
Byla to kvalitní série s Draky, kde každý míč mohl rozhodnout celý zápas, takže vlastně nikdy člověk nesměl ztratit pozornost. V tomhle ty zkušenosti byly cenné. Jinak bych ale řekl, že největší přínos byl v tom, že jsme sami sobě i celé republice ukázali, že na to máme.
Pomáhají vám na hřišti, případně před zápasem, nějaké rituály? Nebo nejste vůbec pověrčivý?
Rituály žádné nemám, snad jen na hřišti nešlapu po lajnách, to bych ale bral spíše jak pravidlo. Pověrčivý jsem hodně, asi i víc než ostatní hráči. Například když se mi jeden den daří, tak ten další jím stejné jídlo, v rámci možností si vezmu stejné oblečení, při cestě na západ poslouchám i stejnou hudbu. Nejde ani o to, že bych měl strach, že když něco udělám jinak, tak se něco pokazí, ale spíše mě to dostane do větší pohody.
Na podzim jste začal studovat v Brně. Jak se daří kloubit studium s baseballem?
Studuji politologii a mezinárodních vztahy. S baseballem se to dá skloubit poměrně snadno, přes podzimní semestr už z sezony moc nezbývá a na jaře jsem si to ještě nezkusil, protože přišla korona. Ale nebojím se, že by to byl problém, byl jsem už domluvený trénovat s brněnskými Hrochy.
Momentálně hrajete na první metě a ve vnějším poli. Prošel jste si více pozicemi? Láká vás některá?
Od svých začátků v sedmi letech jsem hrával vždycky spojku. Byl a stále je to můj nejoblíbenější post i kvůli Dereku Jeterovi. Nicméně zranění ramene mě přinutilo posunout se na první metu a do outfieldu. Nedá se říci, že by mě to nějak štvalo, na baseballu mám nejraději pálení a o to jsem nepřišel.
Jaká byla vaše cesta k baseballu? Zkoušel jste i jiné sporty?
K baseballu jsem přišel přes školní kroužek t-ballu, který u nás na základní škole pořádala konkurenční Katalpa Ostrava. Když se však rodiče dívali, kam mě přihlásit, rozhodli se kvůli zázemí pro Arrows. Spolu s Danem Černým jsme začali hrát ve stejný den a hrajeme spolu už 13 let. Jiný sport jsem nedělal.
Kdo je vaší vzorem?
Už zmiňovaný Derek Jeter, ale vzorů mám hodně. Mimo hráče Major League Baseball jsou to mí spoluhráči, například Jakub Malík, Radim Novotný, Boris Bokaj, kteří mi svým přístupem na hřišti a mimo něj ukazují typ hráče, jakým bych chtěl být.
Kvůli koronaviru, který zpozdil start sezony nejen v Česku, musí týmy nastupovat bez zámořských posil. Je to znát na úrovni extraligy?
Je to znát obrovsky, nejvíce na kvalitě nadhazovačů. Letos na nás házeli od 15letých po 62letého Romana Mráze. Je to obrovská ztráta pro extraligu a jsem zvědav, jak budeme připraveni na světový šampionát hráčů do 23 let.
S týmem Arrows letos máte příležitost vybojovat v extralize zlatý hattrick. Jak velká je podle vás ta šance?
Šance existuje, ale jak velká je, to nevím. Myslím, že je to hodně vyrovnané, což je fajn. My, jako Arrows, si to uvědomujeme a makáme o to víc!
