Už skoro otupěle si na začátku každého ročníku opakovali: Tak letos! Teď už to vyjde! Určitě! Musí!
A ono zase nic.
Třicet dlouhých sezon bez titulu.
Proto jim teď tečou po tvářích slzy dojetí.
Kouč mistrů z roku 90: Že budeme čekat třicet let? Do basy a na samotku! |
Ani trenér Jürgen Klopp se ve čtvrtek pozdě večer neudržel, když z hotelu, ve kterém tým přebýval, do televizního vysílání s rudýma očima vyprávěl: „Nemůžu mluvit, jsem ohromený. Nikdy by mě nenapadlo, že něco takového prožiju. Cítím úlevu, hrdost i štěstí. Mějte se dobře.“
Liverpool to dokázal.
Konečně!
Může ho mrzet, že si kvůli přetrvávající koronavirové hrozbě naplno neužije oslavy nebo že se rozhodlo o něm bez něj: zlaté razítko mu udělil zápas konkurentů, v němž City prohráli na Chelsea.
Ale všechno přebíjí mix radosti a úlevy z toho, že po třech dekádách to zase jednou klaplo. Vždyť už to skoro vypadalo na kletbu!
V roce 2009 chyběly čtyři body, před šesti lety jen dva. A loni Liverpoolu nestačilo ani to, že během celého ligového ročníku prohrál jediný zápas a nasbíral rekordních 97 bodů: Manchester City byl zkrátka ještě o bod lepší.
Během třiceti sezon klub utratil více než 40 miliard korun za posily.
Protočil devět trenérů.
A nasadil 239 hráčů včetně spousty superhvězd, od kterých se čekalo, že tým dotáhnou na vrchol. Fowler, McManaman, Owen, Gerrard, Carragher, Torres, Suárez...
Dlouhá noc u Anfieldu. Fanoušci Liverpoolu navzdory zákazům slavili v ulicích |
Stovky gólů, stovky zápisů do kronik a památných okamžiků včetně triumfů v Anglickém poháru, Evropské lize nebo Lize mistrů.
Jenže ani jeden titul.
Ten – s velkým předstihem a obrovským bodovým polštářem – vyválčila až parta kolem gólmana Alissona, nejdražšího stopera planety Van Dijka, bohem nadaného střelce Salaha, rychlíka Maného, oddaného kapitána Hendersona... A samozřejmě kouče Kloppa.
Když v říjnu 2015 zdědil tým, který se trápil na desátém místě tabulky, rozdával úsměvy a přesvědčoval fanoušky, hráče i vedení: „Musíme přestat pochybovat. Věřme si!“
Právě Kloppův nakažlivý entuziasmus Liverpool konečně odbrzdil. Energií, která z kouče od první vteřiny prýštila, nasákl celý klub.
Zatímco mu škarohlídi vyčítali, že divokým poskakováním kolem lavičky hraje jenom divadlo pro lidi, německý trenér se v útrobách tréninkového centra Melwood zažral do práce.
Pod slupkou dobrosrdečného, rozesmátého a až trochu bláznivého chlapíka, který na potkání každého objímá a rád ukáže dokonale vybělený chrup, se totiž skrývá puntičkář s nejvýkonnějším fotbalovým computerem v hlavě. Každý trénink má prošpikovaný vychytávkami. Třeba střelba se v Liverpoolu necvičí ze stoje, ale až poté, co hráči absolvují překážkový běh. Pálí v momentu, kdy jim srdce buší na plné obrátky, leje z nich pot a tahají je svaly – jako při zápase!
 |
Tréninková cvičení mají co nejvíc připomínat reálné herní situace, aby se hráči naučili rozhodovat pod tlakem času i soupeře. O to víc Klopp dbá na fyzičku – zvlášť poté, co si vytrpěl několik porážek v závěrečných minutách.
Před dvěma lety na soustředění ve francouzském Evianu hráče budil už před sedmou, aby v úmorném vedru stihli tři tréninky za den. Do hlav jim vtloukal: „Kondice je základ!“
Poskládal kolem sebe početný realizační tým, ve kterém si nikdo nedovolí práci šidit. Platí to i pro hráče. Každou posilu má Klopp dokonale proklepnutou po charakterové stránce a vybírá si typy neustále hladové po úspěchu.
Kloppovo dílo. Je nepopsatelné, co jsme dokázali, dojal se v televizi |
Zářným příkladem je levý bek Andy Robertson. Když se jako osmnáctiletý marně snažil prosadit ve třetí skotské lize, na twitterovém příspěvku si posteskl: „V tomhle věku je život na prd, když nemáte peníze. Potřebuju nějakou práci!“
Teď patří k tahounům Liverpoolu, protože místo aby skutečně hledal džob mimo fotbal, zakousl se a dřel na sobě do úmoru. Přesně takové hráče Klopp hledá a podporuje. Přesně z nich vystavěl svou červenou armádu a splnil sen milionů fanoušků po celém světě.
Andrew Robertson z Liverpoolu centruje, brání ho Bryan Heynen z Genku.
Skutečně, snad na žádnou událost nečekala fotbalová planeta tak dychtivě jako na moment, kdy bude Liverpool zase mistrem.
„Kdybyste v roce 1990 řekli, že půst bude trvat třicet let, půjdete do basy nebo na samotku,“ pravil v televizním studiu legendární kapitán Kenny Dalglish.
Za jeho časů mohl Liverpool sbírat anglické tituly vidlemi, on také před třiceti lety seděl na lavičce jako kouč mistrů. A liverpoolský deník Daily Post přesně 30. dubna 1990 psal: „Liverpool je znovu šampionem a těžko si představit, co by se muselo stát, aby za rok neslavil znovu.“
Ejhle, chybička.
Časy se začaly rychle měnit.
Mohutně se zaplnila vitrína Manchesteru United, slušně taky Arsenalu, díky miliardovým injekcím se probudila Chelsea, později Manchester City. A dočkaly se i průměrné značky jako Leeds, Blackburn nebo Leicester.
Až teď patří trůn Liverpoolu.
A leccos nasvědčuje tomu, že si na něj znovu sedne mnohem dřív než za dalších třicet let.
