Navléknout ochranný oblek, nasadit respirátor, roušku rukavice a ochranný štít. Každodenní rutina všech, kteří v nemocnici pečují o pacienty s nákazou koronavirem. V „plné polní“ pak tráví dlouhé hodiny.
„Když už je člověk v procesu té práce a natrénuje si zvyky i to oblékání, tak už se tolik nebojí,“ říká sestra Tereza Laurencová.
Zdravotní bratr Ivan Hrkel si myslí, že nejtěžší je asi udržet pacienty s těžkým průběhem nemoci při životě. „Snažíme se někdy s doktory o nemožné věci, abychom jim pomohli,“ říká. „Když tady pacient leží měsíc a mám ho od příjmu, až po jeho konec, když nám umírá pod rukama, je to těžké,“ popisuje Hrkel.
Nemůžeme je tam nechat
Práce zdravotníků ovlivňuje i jejich soukromý život. „Třeba čtyři hodiny se z obleků nesvlékneme, protože pacient je nestabilní a nemůžeme ho tam nechat. Takže si myslím, že občas je to už na úkor nás,“ dodává Hrkel.
„Nejezdíte tak často k rodině. Máte strach, abyste na ně něco nepřenesli,“ svěřuje se jeho kolegyně Michaela.
„Slyšeli jsme katastrofické scénáře ze světa, nevěděli jsme, co nás čeká. Takže člověk jisté obavy měl. Už i kvůli rodině,“ doplňuje Laurencová.
Vše o koronaviru
|
„Na svou ženu pohlížím tak, že od té doby, co ji znám a má co do činění se zdravotnictvím, tak ji považuji za skvělou osobu. To je i jeden z důvodů, proč to dělá. Spoléhám na to, že je o ni nějakým způsobem postaráno, aby se vrátila v pořádku,“ říká její manžel David.
Ke své práci se ale všichni staví čelem. „Respekt mám, ale strach, to určitě ne,“ dodává zdravotní sestra.
