Vymoženost v podobě penaltového rozstřelu tehdy fotbalové zákony ještě neznaly a na opakování zápasu nebyl čas - vždyť už za tři dny se má hrát v Římě finále!
Proto to drastické rozuzlení.
Dějiny EuraŠedesát let platilo, že se fotbalové mistrovství Evropy koná každé čtyři roky. Když pandemie koronaviru pravidelný cyklus narušila, je ideální čas si připomenout kapitoly z historie šampionátu v seriálu, který připravují redaktoři iDNES.cz. 1960: Delaunayho sen, ukradená čepice a politická fraška |
„Se sovětským kapitánem Šestěrňovem jsme šli do kabiny k rozhodčímu, s námi tam jako dozor stáli i zástupci obou týmů, sudí vytáhl takovou starou minci, no, a já řekl orel. Měl jsem štěstí, byla to správná volba,“ popisoval italský kapitán Giacinto Facchetti.
Jenže co lidi? Jak to asi vypadalo na tribunách, kde v tu chvíli pořád zůstávalo takřka sedmdesát tisíc nadšenců a další se mačkali před stadionem? Fandili? Zpívali? Nebo nervózně zmlkli a sledovali, co bude?
Těžko mohli tušit, že si o desítky let později budou na stadionech připadat podobně ti, kteří čekají na verdikt videorozhodčího. Často netuší, která bije, jen hypnotizují hlavního u obrazovky a následně propadnou nadšení, nebo smutku.
Také Italům tehdy nezbývalo než čekat.
Na stadionu San Paolo, betonovém kolosu na západním okraji Neapole, jsou kabiny a veškeré zázemí pod úrovní hrací plochy, takže Facchetti, jenž právě vyhrál nejdůležitější souboj zápasu v kamrlíku u rozhodčího, musel nejdřív vyběhnout schody. A až potom mohl na trávníku spustit oslavná gesta, aby fanoušci pochopili: Jsme ve finále!
A REMINDER:
In Euro 1968, Italy went through to the final after a successful coin toss win vs USSR after extra time https://t.co/BOi2wNvCtK
I tahle neobvyklá příhoda přiměla fotbalové funkcionáře konat a penaltový rozstřel coby nejzazší možnost rozhodování do pravidel dopsat. Ale ještě než se tak stalo, dopadli podobně jako Sověti ve stejném roce na olympijských hrách v Mexiku fotbalisté Izraele - jen s tím rozdílem, že místo hodu mincí jejich čtvrtfinále s Bulharskem rozhodly papírky se slovy ANO a NE tažené z velkého sombréra.
Sekretáře izraelského fotbalového svazu Yosefa Dagana ta nespravedlnost namíchla tak, že s kolegy sepsal dopis, v němž penaltový rozstřel, jak ho známe dnes, nejvyšším fotbalovým představitelům navrhl. V místních soutěžích po Evropě i v Jižní Americe už se sice v různých podobách testoval, jenže FIFA a UEFA ho definitivně přijaly až v létě 1970. Jedním z prvních, kdo pak pokutový kop v oficiálním rozstřelu podle mnohých historických záznamů proměnil, byl v utkání dávno zaniklého anglického Watney Cupu mezi Manchesterem United a Hullem legendární George Best.
Ale zpátky do Itálie, kde domácí reprezentace v červnu 1968 podobně jako při mistrovství světa v roce 1934 postoupila do římského finále. Tenkrát, i díky předpojatosti švédského sudího Ivana Eklinda, kterého měl pod palcem fašistický vůdce Benito Mussolini, porazila Československo.
À propos Čechoslováci: ti se do závěrečného evropského klání podruhé za sebou vůbec neprobojovali.
UEFA před rokem 1968 změnila herní systém i název - zatímco v letech 1960 a 1964 se turnaj jmenoval Pohár evropských národů, tentokrát šlo už i oficiálně o mistrovství celého kontinentu.
Euro 1968Vítěz: Itálie |
Do kvalifikace, která se hrála v osmi skupinách, jejichž vítězové postoupili do dvoukolového čtvrtfinále, se přihlásilo rekordních jedenatřicet mužstev. A i když československý tým vedený trenérem Jozefem Markem porazil v pražském Edenu úřadující evropské šampiony Španěly, ze skupiny společně s Tureckem a Irskem neprošel. Do Itálie tak cestovali vedle Sovětů ještě Angličané a Jugoslávci, pozdější soupeři hostitelů ve finálovém zápase.
I ten se na olympijském stadionu v hlavním městě musel prodlužovat a i ten neměl po sto dvaceti minutách vítěze. Ovšem na rozdíl od semifinále předpisy nedovolovaly, aby o mistrovi Evropy rozhodl los, a tak se o dva dny později na stejném stadionu hrálo znovu.
V podstatně horší kulise, protože na opakované finále dorazila na tribuny ani ne polovina z původní téměř sedmdesátitisícové návštěvy.
Italové v prvním utkání srovnali na 1:1 až deset minut před koncem základní hrací doby, ale na druhý pokus si už vedli lépe. Trenér Ferruccio Valcareggi vyměnil pět hráčů, soupeř z Jugoslávie jen dva, a protože se tenkrát nemohlo střídat, brzy mu došly síly.
Domácí vyhráli druhé finále díky trefám Luigiho Rivy a Pietra Anastasiho 2:0, ale přece se častěji vzpomíná na to, jak zvláštním způsobem se do duelu o zlato dostali.
