Co vám za ten rok a čtvrt udělalo největší radost?
Za mě je největší radost to, že mohu pracovat v divadle. Říct jednu konkrétní věc je hrozně těžké. Jsou to různé drobné věci. Teď mě třeba bolela záda a přišli za mnou do kanceláře herci, kteří mi ukázali, jak cvičit, aby mě nebolela.
A z divadelní branže?
Teď mi třeba dělá radost dramaturgický plán na příští sezonu.
V čem jste musel po nástupu provést největší změny?
Některé ty změny ještě probíhají. Kromě těch personálních je hrozně důležité nastavit myšlení lidí tak, aby věděli, proč jdeme nějakým směrem a kam chceme dojít. To je dlouhodobá věc. Snažím se navázat na své předchůdce, ale zároveň chci, aby se Moravské divadlo stalo sebevědomým a silným divadlem v rámci celé republiky a aby to byla prestižní značka. S nadsázkou vždy říkám, aby po Národním divadle bylo Moravské divadlo druhou nejprestižnější adresou v republice.
Po nástupu jste říkal, že chcete divadlo, které ocení nejen kritik, ale i laik. Máte pocit, že se vám to zatím daří?
To je hrozně krátká doba na hodnocení a nevím, jestli mi to přísluší. Co mi dělá radost, je to, že nás lidé stále navštěvují. Hrozně mě potěšilo, že loni přišlo zase více diváků. Velkou radost mi dělá také to, co chystáme na jubilejní 100. a 101. sezonu. Myslím, že tyto sezony by mohly být více profilové v tom, jak bychom chtěli, aby divadlo fungovalo.
K výročím se dostaneme, ale ještě by mě zajímalo, co pro vás byla zatím největší výzva?
Ono je to podobné jako ta radost. Vést třísouborové divadlo. Je to svázané s neskutečnou mírou zodpovědnosti. Člověk musí s pokorou přistupovat k instituci, která už 100 let hraje česky a zároveň je tady už 190 let. Pro mě je výzva, abych nebyl poslední ředitel tohoto divadle. Vše ostatní je nadstavba.
Jedním z cílů je udržet třísouborové divadlo?
Rozhodně. To je věc, která k Olomouci patří, a pokud má být Olomouc sebevědomé krajské město a opravdu středem Moravy, tak k tomu patří třísouborové divadlo. Dává to jistý punc prestiže a zároveň to na sebe nabaluje spoustu pozitivních efektů k tomu, jací lidé v tom městě žijí a jak ke kultuře přistupují.
Finančně to ale snadné nebude.
Třísouborové divadlo stojí hodně peněz a určitě to není tak, že by ty peníze byly vynakládány zbůhdarma. Spousta výdajů je mandatorních, ze zákona je musíte někam dávat. Jako divadlo bojujeme o každou korunu. Musíme hledat vhodnou formu vícezdrojového financování, ale to se netýká jen Olomouce. Najít vhodný systém financování divadel je výzva, které čelí politici, řekl bych, již desetiletí.
Kolem rozpočtu vždy byly boje. Jak těžké je to pro vás obhájit?
Je to složité, ale snažíme se jít jako divadlo naproti, abychom nebyli jen ti, kteří jdou na radnici s nataženou rukou. Děláme spoustu kroků k tomu, abychom sehnali další dotační tituly a abychom mohli fungovat se soukromým sektorem. I proto jsme otevřeli mecenášský klub, abychom obnovili něco, co tu historicky bylo. V současnosti máme v mecenášském klubu sedm členů a já jim za to moc děkuji. Ale pořád to gros leží na zřizovateli.
Vy máte rozpočet zhruba 200 milionů?
To bychom chtěli. Myslím si, že to je částka, za kterou se dá dělat dobře a pohodlně třísouborové divadlo. Náš rozpočet se pohyboval v minulých letech kolem 170 milionů. Na letošek jsme plánovali rozpočet kolem 180 milionů. Po zákonném navýšení mezd se celková suma vyšplhala až na 190 milionů.
Co tvoří největší položku?
Platy, odvody na sociální a zdravotní. Je to téměř 70 procent, což je dáno především tím, že máme 250 zaměstnanců, kteří jsou v tabulkovém platovém systému. Divadlo je navíc malá továrna, sami šijeme kostýmy, vyrábíme kulisy, patří k tomu administrativa a další věci. Myslím, že nehospodaříme lehkovážně.
Jedna z velkých změn, kterou jste provedl krátce po svém nástupu, byl odchod šéfa baletu Roberta Balogha a jeho nahrazení Michalem Štípou. Jak je na tom baletní soubor nyní?
Po umělecké stránce funguje skvěle. Na poslední premiéře byla přítomna takřka celá komise cen Thálií, to mluví dost samo za sebe. Je jasné, že každý příchod nového šéfa s sebou nese velká očekávání. Samotný proces je o něco komplikovanější, takže jsme si prošli i personální obměnou souboru, ale doufám, že se podařilo již vše stabilizovat.
V rámci oslav jste získali na režírování hvězdy jako Miroslava Krobota nebo Jiřího Stracha. Bylo těžké je přemluvit?
Když to vezmu u pana Krobota, tak jsem hrozně rád, že se ho podařilo přemluvit, protože v první chvíli řekl, že už moc režírovat nechce, protože odrežíroval vše, co v životě chtěl. My jsme ale přesně věděli, proč ho chceme. Sezonu budeme zahajovat Zánikem samoty Berhof, který vypovídá o všem, co Olomouc a olomoucké divadlo za 190 let potkalo. Je to téma, které se odehrává na Jesenicku. Předlohu napsal prostějovský rodák Vladimír Körner a řeší tam česko-německou otázku po 2. světové válce. Příchod Čechů do německého divadla před sto lety nebyl nic jiného než vypořádání, jak budou žít Češi a Němci v jednom domě.
A Jiří Strach?
Ten zase bude dělat Rusalku proto, že šéfové dostali za úkol vytahovat tituly, které se hrály v první sezoně. První byla Libuše, druhá Rusalka. Pro Jiřího Stracha je to operní režijní debut. Budeme navíc kočovat po kraji, čímž chceme připomenout, že české divadlo tady bylo ještě před rokem 1920, ale hrálo různě po Olomouci nebo kočovalo po kraji. Na tuto symboliku navazujeme i prozatímní scénou v létě na Floře.
Jste ředitel, který vede divadlo v jeho stoletém jubileu. Je to velký závazek?
Říkal jsem to kolegům na poradách. Máme jedinečnou šanci se do historie divadla zapsat. Sto let se slaví jen jednou a není to výročí, kde máte šanci na reparát. Můžeme se historicky znemožnit, nebo se historicky zapsat do dějin města a divadla, nebo to celé vyšumí. Já doufám ve variantu číslo dvě.
