Místo pro letní odpočinek si nevybral náhodou. Jižní Čechy mu přirostly k srdci. „Můj otec za totality nemohl mít ateliér v Praze, tak koupil jihočeskou chalupu a udělal si ho ve stodole. Odmalička jsem tam trávil čas a prožil dětství,“ vysvětluje umělec.
Tamní kraj ho naprosto okouzlil, proto se rozhodl, že si v něm koupí i nějaké stavení. „Hledali jsme něco na samotě a v krásné přírodě. Jeli jsme se podívat na jeden zámeček, ale cestou nám učarovala tato vesnička. Zastavil jsem a kolem šla zrovna jedna babička. Zeptal jsem se jí, zda tu není něco na prodej. Odpověděla mi, ať si tam koupím faru,“ líčí Kristian Kodet.
Přestože byl objekt v totálně zdevastovaném stavu, s manželkou Janou neváhali. „Ta fara nás prostě uchvátila. Bylo nám jasné, že renovace bude stát obrovské množství úsilí a samozřejmě peněz, ale já už to holt takhle mám,“ dodává s úsměvem.
Neodradilo je ani zdlouhavé vyjednávání s církví. „Tenkrát ještě církev svůj majetek neprodávala. Trvalo to dva roky, než jsem si tu faru mohl koupit. Pozval jsem na ni biskupa, který si to tady procházel a říkal mi, že to asi nepůjde. Povolil, až když se tu pod ním zřítily schody,“ popisuje malíř.
Během osmnácti let, co je vlastníkem, se mu podařilo dát památku do úžasného stavu. „Fara má něco do sebe, protože všichni, kdo na ní dělali, tak nějak cítili, že Bůh je nad nimi, a každý věděl, že do toho musí dát to nejlepší,“ míní akademický malíř.
Skvostně zrenovované stavení zachovává původní ráz, i když prošlo nezbytnou opravou. „Když památkáři rozebrali střechu, očíslovali trámy a odjeli s nimi, tak to tady nejlepší období zrovna nebylo. Když nemáte střechu a k tomu kus patra, je to dost šílené. Otočilo se tu sedm náklaďáků, které odvážely násypy z půdy a podlah. Ale vše se nakonec zdárně podařilo dokončit,“ konstatuje Kodet.
Kristian i jeho manželka Jana si bydlení na faře zamilovali.
Rozhlédnete-li se kolem, je vidět, že ctí práci předků. „Cihly z půdy jsme použili na podlahu v přízemí. Omítky se tu odstraňovaly až na kámen. Místní zedníci si poradili s obnovou omítky na klenbách v přízemí. Sehnali jsme i úžasného keramika, který nám tu postavil dvě pece, krby. Byla to dlouho neobydlená ruina a už je to zase fara. Nedělali jsme z toho podnikatelské baroko. Je to opravdové baroko,“ prozrazuje Kristian Kodet, který si v horní části objektu udělal i krásný ateliér.
„Teď jsem měl výstavu v Přerově, která byla velmi úspěšná. Po prvním víkendu nám volali, že ji navštívily dva tisíce lidí. Prodaly se téměř všechny mé obrazy. Na podzim poletíme opět do USA, kde chystám další expozici, takže se snažím pracovat každý den. Ale samozřejmě, když jsme tady, najdu si čas zajít i do lesa. Příroda je tu fantastická,“ rozplývá se.
Plánů do budoucna má spoustu. „Tady na faře je práce pořád dost. Je to nekončící proces. Rádi bychom se tu pustili také do topení, ale nebude to jednoduché. Přes zimu tu topíme kamny, což celý objekt nevyhřeje. A mám jeden velký sen. Chci udělat dědečkovi, otci a sobě muzeum. Tři generace Kodetů na jednom místě. Mám už vytipovaný objekt, a když Pán Bůh dá, bude to nádhera. Ale je to ještě běh na hodně dlouhou trať. Než ale člověk zemře, musí to někam směřovat,“ uzavírá Kristian Kodet.
